Dno politické kultury je hlouběji, než si myslíte. Podnapilí ústavní činitelé se stávají běžnou součástí zpravodajství. V horších případech se přitom pokoušejí mluvit, tak jako ve čtvrtek Miroslav Kalousek.
Jistě, nemáme k dispozici dechovou zkoušku ani odběr krve. Jen to, co vidíme a slyšíme, jen výpovědi svědků a v některých případech dokonce samotných aktérů. I kdyby Miloš Zeman měl opravdu virózu, problémem je už to, jak dlouhodobě a ostentativně deklaruje svůj poměr k alkoholu. Už to je v případě hlavy státu nepřípustné.
Nad tématem alkohol a politici jsme si zvykli mávat rukou. Asi nikdo nechce vypadat, že moralizuje a že je suchar. Tak nějak se bere jako normální, že „u nás se chlastá".
To je samozřejmě naprostý omyl - množina těch, kdo nepijí nebo mají k alkoholu zcela jiný vztah než Kalousek a Zeman, je mimořádně početná. Ve skutečnosti jde o klasickou tzv. mlčící většinu, ze které vyčnívají:
Lidé, co nepijí ze zdravotních důvodů. Vyléčení alkoholici. Lidé, kteří s alkoholem bojují, perou se se závislostí. A jejich rodiny, přátelé. Lidé, kterým alkohol prokazatelně zničil život, ať už šlo o dopravní nehodu nebo rozvrácené manželství. O obětech metanolu nemluvě. A jejich rodinách, přátelích.
Všem těm, aniž by se o to prosili, nastavují podroušení politici odpudivé zrcadlo. Otevírají v nich jejich vlastní traumata.
Neměly by pít také děti (ve statistikách jsme ovšem na evropské špičce), ve svém vlastním zájmu by lidé neměli propíjet sociální dávky, a tak dále.
Klidně tomu říkejte moralizování. Ale když nám někteří politici - volené elity, potenciální vzory chování - předvádějí, že pití je běžné a že to „patří k věci", je bohužel potřeba takové věci připomínat. Neuvěřitelné.
Pokud nezmění životosprávu, případně nevyhledá lékaře, neměl by Miroslav Kalousek kandidovat v příštích volbách. Pokud se nestane nic a kandidovat bude, vsadím se, že jeho problém na něj nikdo ve volební kampani opravdu tvrdě nevytáhne. Maximálně se o tom bude špičkovat.
Protože to je u nás normální.