Byl to zvláštní kontrast. Ten, který je vrchním velitelem nejmocnějších ozbrojených sil světa, působil křehce. Slova, aby se mu v řeči neztratila, četl z papíru. A vedle něj stálo zosobnění energie. O šestatřicet let mladší muž. Seniorní "kravaťák" vedle chlapce v maskáčích. Pomalu jako stárnoucí otec a jeho dospělý syn.
Během setkání v Oválné pracovně Bílého domu ale vyzařovali sílu oba prezidenti. Volodomyr Zelenskyj i Joe Biden. Ten první zjevnou, impulzivní, nakažlivou. Druhý v projevu skrytější, ale obdobně pevnou. A v obou případech sílu rozdílovou, jak by řekli sportovní novináři.
Rozdílovou v tom smyslu, že i deset měsíců po ruském útoku, který měl být bleskový, zabijácký, "Ukrajina žije a bojuje", jak řekl Zelenskyj ve svém projevu k americkému Kongresu. V hranaté angličtině, chraplavým hlasem. Kdo chce, může se mu vysmívat. Bylo však až dojemné, a vzhledem k vážnosti obsahu zároveň bolestné, jak prstem, jako opatrný školák, jezdil po vytištěných řádcích, aby se vyjádřil přesně tak, jak zamýšlel.
Ukrajina letos oslaví Vánoce při svíčkách. "Ne, že to je romantičtější, ale protože nebude elektřina. Miliony lidí nebudou mít ani teplo, ani tekoucí vodu," vykreslil ukrajinský prezident Američanům, jak v jeho zemi prožijí svátky. V zemi, v níž se z města o 70 tisících lidech stalo místo, "kde zbylo několik civilistů".
Kdo chce, může uštěpačně podotknout třeba cosi o patetickém útoku na city. Jenže Zelenskyj není laciný pozér. Vlajku s podpisy ukrajinských vojáků, kterou předal předsedkyni americké sněmovny Nancy Pelosiové, do Washingtonu z "toho města", z Bachmutu, osobně přivezl.
Marné iluze o Rusku
Už deset měsíců víme a denně se přesvědčujeme, že Volodomyr Zelenskyj, který se předtím překvapivě změnil z komika a baviče v prezidenta, se letos 24. února navíc ještě změnil ve statečného, rozhodného politika, skutečného lídra.
Máme to opakovaně před očima, chlapíka v zeleném tričku či vojenské mikině, jak nakloněn do kamery promlouvá ke svým lidem a vojákům, nebo ke všem nám v cizině. Zvykli jsme si, už nejsme překvapeni, Zelenskyj je skutečně mužem na svém místě.
U Joea Bidena jsme ovšem zatím posun spíše přehlíželi. Ale mnohem více proto, že není tak nápadný, zřejmý, očividný. Nikoliv proto, že by Biden selhal. Možná to je způsobeno jakousi setrvačností v paměti pozorovatele, že si proměny amerického prezidenta všímá pomaleji. Biden se chtěl s Ruskem přece dohodnout, tak proč by s ním teď šel kvůli Ukrajině do střetu? Nebo ne? Jak to vlastně bylo a je?
Proveďme rychlou rekonstrukci. Stejně jako mnozí američtí prezidenti před ním (George W. Bush, Barack Obama, Donald Trump) také Biden s příchodem do Bílého domu Rusku opravdu nejdříve nabídl vstřícnou ruku. Smlouvu Nový start o kontrole jaderných zbraní s Vladimirem Putinem okamžitě prodloužil o pět let. Kremlu uhnul i v případě plynovodu Nord Stream 2, když odvolal sankce proti západním účastníkům projektu. A ještě po osobním jednání s ruským prezidentem loni v červnu ve švýcarské Ženevě se Biden domníval, že s Moskvou lze mít "stabilní předvídatelný" vztah.
Možná to bylo přání otcem myšlenky, možná byl Biden dokonce naivní, Putin ale každopádně četl situaci evidentně úplně jinak. Byl přesvědčen, že jeden prezident, ten ukrajinský, se položí. A pokud nebude zabit, zbaběle uteče. V případě druhé hlavy státu, té americké, se domníval, že prostě uhne. Že nebude chtít doma v USA utrácet svůj politicky kapitál, aby proti Rusku bránila nějakou vzdálenou zemi na výspě východní Evropy.
110 (slovy sto deset) miliard dolarů
Jak vyšlo najevo, byl to dvojnásobně špatný kalkul. Zelenskyj se stal zosobněním statečného ukrajinského odporu. Boje, který se následně ukázal jako ještě mnohem úspěšnější, než patrně sami Ukrajinci na jeho začátku věřili. A to právě díky podpoře Ameriky pod vedením Joea Bidena.
Je pravda, že budou-li Bidenovi domácí i zahraniční kritici chtít, mohou vykreslit jeho ukrajinské angažmá negativně. Kritizovat jej, že už dopředu prozradil, co všechno neudělá. Že nepošle na Ukrajinu americké vojáky, nezřídí bezletovou zónu, neposkytne Kyjevu dalekonosné střely, které by mohly zasáhnout cíle uvnitř Ruska.
Jenže na celou věc se lze dívat i z druhého - a jak je přesvědčen autor tohoto textu i správnějšího - konce. Biden a jeho demokraté v Kongresu, kde budou mít ještě do konce roku většinu, prosadili pro Kyjev pomoc ve výši, na jakou by si před letošním 24. únorem v USA nikdo ne že netroufl, ale ani nepomyslel.
S finančním balíkem, který má být nyní schválen, to bude úhrnem 110 miliard dolarů. Pro srovnání: na vojenskou pomoc Tchaj-wanu, jehož obrana proti vzrůstající agresivitě Číny je pro Washington vyšší strategickou prioritou než zadržovaní Ruska, americký armádní rozpočet v příštích pěti letech počítá s pouhým zlomkem takové částky. Konkrétně s 10 miliardami.
Sláva Ukrajině 2023!
A pokud jde o zbraňové systémy pro Ukrajinu, o jejich množství a především o efektivitu, a tedy účinnost proti Putinově vojenské agresi - Biden by teoreticky mohl uvolnit hned na začátku vše, nebo přinejmenším více, než poskytuje v dávkách, po krocích. Nicméně devastace ruských sil je díky americkým zbraním i tak už zcela zřejmá, a je na zvážení, zda postupné navyšování vojenské pomoci není lepší než jednorázový velký třesk, který by Putinovi třeba poskytl záminku k nevratné eskalaci.
Biden je opatrnější, než by Ukrajinci chtěli, ale Kyjev má v jeho osobě jistotu, že udělá vše, aby americká pomoc pokračovala. To není vůbec málo. Zvlášť ve srovnání se současnými republikány, jejichž radikální křídlo dává najevo, jak rádo by vše zablokovalo.
"Veselé Vánoce a šťastný, vítězný nový rok. Sláva Ukrajině," ukončil Volodimyr Zelenskyj svůj projev v americkém Kongresu. Ano, ať je vítězný. Musí být - a to se zásadním přispěním dvou prezidentů. Toho ukrajinského, který se nezlomil a postavil se do čela hrdinného obranného boje svého národa. A toho amerického, který sice nenápadně, ale pevně dostál své roli lídra svobodného světa.
