Mnozí čeští novináři se ozvali proti tomu, jak některá média - například list New York Times nebo televize CNN - interpretovala výsledek zdejších parlamentních voleb. Nejde o „ústup populismu“, jak si myslí Timesy - oponuje nejeden komentátor - vítězné koalice prostě měly štěstí, že nebývale velké množství hlasů, které by naopak potvrdily dominanci populistického nacionalismu, propadlo. A v příštích volbách, za čtyři roky, ne-li dříve, může být všechno úplně jinak, ukáže se pravý stav věcí.
Ve Spojených státech se po loňské prezidentské porážce populisty Donalda Trumpa vede obdobná debata. Mnozí jsou přitom přesvědčeni, že exprezident aktivně pracuje na tom, aby případnou příští prohru neuznal. A aby se mu tentokrát povedlo, co nedotáhl do konce po loňských volbách, kdy výsledek ani přes řadu pokusů nezvrátil.
Tento strašidelný scénář, který by byl pro demokracii v USA skutečnou katastrofou, nechme zatím být. Stačí se jednoduše zeptat: Co když Trump v roce 2024 vyhraje zcela férově a z vůle amerických voličů se vrátí do Bílého domu? Co by to pak vypovídalo o Americe, tamní demokracii a společnosti?
Sice ne přímou, ale hodně zajímavou odpovědí je esej novináře a publicisty Davida Brookse, která vyšla v zářijovém čísle časopisu The Atlantic. Brooks naznačuje, co bylo a stále je živnou půdou pro nárůst populismu v USA, pro odmítnutí dosavadních elit a jejich modelu liberální demokracie.
S autorem není nutné souhlasit, není ale možné jej nerespektovat. Kromě toho, že pronikavě, zajímavě přemýšlí a skvěle píše, je čestný. Neschovává se za názory ostatních, není alibista. A když se mýlí, přizná to. Nešaškuje, nezlehčuje, nevymlouvá se.
Jak jsem jen byl naivní
Na konci 90. letech, když byl redaktorem časopisu Weekly Standard, se po bezmála pěti v letech v cizině vrátil do Spojených států. A s úžasem čerstvého vidění zjistil, že v Americe se mezitím zformoval nový establishment, nastupující „ekonomická a kulturní elita informačního věku“, jak to tehdy popisoval. Vysoce vzdělaní lidé „stojící jednou nohou v bohémském světě tvořivosti a druhou nohou v buržoazním světě ambicí a světského úspěchu“.
Buržoazní bohémové, Bourgeois Bohemians, neboli Bobos, jak je pak Brooks nazval ve své známé knize Bobos in Paradise: The New Upper Class and How They Get There z roku 2000, která o rok později vyšla v českém překladu Kateřiny a Martina Weissových (Bobos: Nová americká elita a její styl).
Brooksův popis bobos byl vtipný, místy ironický, někdy i pichlavý. Nicméně on sám se k nim počítal. A i když psal, že slovo „establishment zní zlověstně elitářsky“, byl přesvědčen, že bobos budou jiní. „Bobos začali vytvářet nové normy a způsoby, které se hodí pro nové století. Ve světě bobos je dobré žít,“ psal Brooks. A zároveň předpokládal, že bobos nechají svůj svět otevřený, prostupný oběma směry.
„Vzdělané třídě v žádném případě nehrozí, že se stane uzavřenou kastou. Každý, kdo má pro sebe to správné vzdělání, zaměstnání, kulturní dovednosti, se může přidat,“ předpovídal Brooks v roce 2000. O více než dvacet let později ale nyní tento svůj odhad v eseji pro časopis The Atlantic označil „za jedny z nejnaivnějších vět, které jsem kdy napsal“.
Zhoubná síla tvořivé třídy
Brooksova esej, nazvaná Jak bobos rozlomili Ameriku (How the Bobos Broke America), nechodí okolo horké kaše. Místo otevřenosti se podle Brookse přihodil pravý opak. „Bobos se shlukli ve výlučnou, v partnerstvích provázanou bráhmanskou elitu, která dominuje kultuře, médiím, vzdělávání a moderním technologiím. A ještě hůře, my, příslušníci této třídy, si neumíme přiznat svoji moc, a tím méně ji zodpovědně využít,“ konstatuje autor. A hned vypočítává tři důsledky této arogance.
Prominentní vzdělání, které vede k prominentním postům. Bohatí rodiče utrácejí za vzdělaní svých dětí raketově více než chudší, nůžky se rozevírají. Podle studie z roku 2017, která zohlednila takřka 40 nejlepších univerzit, na nich studovalo více dětí z jednoho procenta nejbohatších rodin USA, než kolik jich tam bylo zapsáno z rodin, které tvoří 60 procent nejchudších domácností.
Zadruhé, bobos se koncentrovali do bohatých metropolitních oblastí. Do kterých se pak i koncentruje technologický kapitál. A to na úkor střední třídy. „Komunity napříč USA se dělí na rozsáhlé oblasti, kde se hromadí nevýhody a problémy, a mnohem menší oblasti, kde se hromadí majetek.“ Amerika se rozpadá ekonomicky i vzdělanostně.
V roce 2016 demokratka Hillary Clintonová vyhrála v 50 nejvzdělanějších okresech (counties) Spojených států v průměru o 26 procentních bodů, zatímco v 50 okresech s nejnižším vzděláním s Donaldem Trumpem v průměru o 30 procentních bodů prohrála.
V roce 2020 Joe Biden vyhrál jen ve zhruba 500 volebních okrscích, ty ale dohromady představují 71 procent výkonu americké ekonomiky. Donald Trump zvítězil v 2500 okrscích, které ale souhrnně produkují jen zbylých 29 procent hospodářství. Ještě před třinácti lety byly přitom demokratické a republikánské regiony, co se týče prosperity a příjmů, vyrovnané.
Pomsta neviditelných
„Pokud republikáni a demokraté mluví tak, jako by žili v odlišné realitě, děje se to proto, že v ní skutečně žijí,“ píše Brooks. A nejde jen o ekonomiku: „Tvořivá třída překlopila svoji kulturní nadřazenost do ekonomických privilegií a naopak.“ Bobos kontrolují „epistemický režim - masivní síť akademiků a analytiků, kteří určují, co je pravda“. A ještě důležitěji - tvořivá třída posvěcuje, co je hodno pozornosti a uznání, a co si naopak zaslouží nezájem a opovržení.
„Když se cítíte společensky viditelní, tak je to proto, že vás vidí tvořivá třída; když se cítíte neviditelní, tak proto, že vás tato třída nevidí,“ upozorňuje Brooks. V roce 2000, když psal svoji knihu, prý podcenil, „jak agresivně se chopíme své kulturní dominance“, když se "snažíme uplatňovat elitní hodnoty i skrze řeč a myšlenkové kódy“.
Podcenil, jak píše dále, že tvořivá třída kolem sebe vystaví bariéry, aby ochránila svá ekonomická privilegia. „A podcenil jsem naši netoleranci k ideologické diverzitě." Brooks upozorňuje, že zastoupení konzervativců a hlasů pracujících na amerických univerzitách, v mainstreamových médiích a dalších určujících kulturních institucích se v uplynulých desetiletích „smrsklo k pouhé hrstce“.
Brooks si nijak neidealizuje Trumpa a jeho voliče. Jsou ovšem podle něj do značné míry produktem přezíravosti a arogance tvořivé třídy. „Když velké části země řeknete, že jejich hlas nestojí za pozornost, budou reagovat zlobou - a také reagovali.“ Lidé, prohlášení za neviditelné, udělají vše, aby byli vidět. Lidé, kteří se cítí ponížení, se za své ponížení chtějí pomstít.
Rozbijme svůj vlastní svět!
„Donald Trump v roce 2016 nevyhrál proto, že by měl úžasný plán zdravotního zabezpečení. Vyhrál, protože dal pracující třídě pocit, že svět ji slyší,“ píše Brooks. Ve své revoltě si Trumpovi voliči někdy vytvářejí vlastní realitu, propagují absurdní konspirační teorie, ale i to je zčásti důsledkem selhání bobos, míní autor: "Populistická pravice si může dovolit být intelektuálně zbankrotovaná.“ Pravicoví populisté ani nemusejí mít politickou agendu. Stačí jim „podněcovat a sklízet“ odpor vůči tvořivé třídě.
Brooksova esej je, jak bývá v jeho případě pravidlem, vzrušujícím čtením. Ve svém konečném vyznění je ale trochu bezradná. Diagnózu známe, ovšem co léčba? Jak zabránit návratu Trumpa v USA nebo možnému vzestupu Tomia Okamury v Česku? Podle Brookse je třeba změnit „morálně ekologické“ prostředí tak, aby diplom z elitní Stanfordovy univerzity „už nebyl považován za průkazné znamení vyšší lidské úrovně“. Ale opět - jak celý systém přetočit?
Ve finálním odstavci autor svoji vlastní tvořivou třídu oslovuje a vyzývá: „Slepí k naší moci jsme vytvořili enormní nerovnosti - finanční a ještě bolestněji v respektu. Naším úkolem je rozbourat systém, který nás povznesl.“
Je to sebekriticky tvrdý, až nemilosrdný text. Sice bez receptu na lék, ale i tak velmi potřebný. Pokud se bobos, v USA nebo třeba i v Česku, nepodívají nepříjemné pravdě do očí, populisté, nacionalisté a radikálové všeho druhou budou příště jen silnější.
