Podle médií Karlu Gottovi lékaři objevili rakovinu mízních uzlin. Nejúspěšnějšímu českému zpěvákovi je 76 let. Jakmile se zpráva objevila, lidé nejen z Česka Gottovi začali vyjadřovat masivní podporu. Zaujala výzva neméně známého Čecha Jaromíra Jágra na Facebooku: „Bojuj Karle! Jsme s tebou. Florida Panthers.“ Slavný útočník to napsal na ceduli, již drží ve své hokejové šatně.
Zdaleka ne jen Jágr nemocného Gotta vybízí, aby bojoval. Je to velmi častá rada, kterou udílíme těžce nemocným: Bojuj! Musíš bojovat! Nesmíš to vzdát! Porvi se s tím! Poraž tu nemoc! Je fascinující, jaký zájem Gottova nemoc vyvolala, jak obrovská vlna empatie se zvedla, jak ho mají lidé rádi. Nejsme příliš zvyklí na veřejné projevy náklonnosti. Mnohem častější je odmítání či nesnášenlivost.
Karla Gotta jeho fanoušci veřejně podporují, píší mu vzkazy, uspořádávány jsou společné akce adresované Mistrovi (kupříkladu televize Nova je organizuje a reportáže pak nabízí ve zprávách). Lidem na Gottovi prostě záleží. Posílají mu „pozitivní energii“ a vracejí mu to, co on jim desítky let poskytuje svými písněmi. Gott je zpěvák pohody, lásky, to lidé milují a potřebují, přejí si, aby byl zdravý a mohl jim zpívat ještě dlouhou dobu.
Výzva „Bojuj, Karle!“ je hluboce lidská a přirozená. A typická. Zároveň ukazuje, jak život chápeme: jako boj. Tak trochu jako rvačku nejen s nemocemi, ale i s jinými nepřízněmi osudu. Vnímáme život dokonce čím dál víc jako kdo s koho. Ze života se stává soutěž, počítá se jen úspěch a zdraví.
Vzkaz „Bojuj, Karle!“ míníme naprosto pozitivně, je v tom totální, hluboké odmítnutí nemoci, hrozby smrti. Karel Gott je český symbol. Symbol úspěchu, na který nestačí ani režimy. Byl úspěšný za totality a je úspěšný dnes. Skrývá v sobě, zdá se, něco nadčasového, jako by nesmrtelného, neporazitelného: on je náš sen, sen hned několika generací, a náš sen to nikdy nesmí vzdát. (Gott to taky zjevně nevzdává.)
Za nepřítele považujeme nejen nemoc a smrtelnost, ale taky stáří. Bojíme se ho, zapíráme ho, stydíme se stárnout. Starobu vnímáme jako bezmoc, neaktivitu, ve svém důsledku jako nevyhnutelný neúspěch. A Gott i to stáří překonává, sice i on trpí nemocemi, ale bojuje s nimi, zvládá je.
Nedlouho před tím, než mu lékaři oznámili, že má rakovinu, stál před kamerou a natáčel s Petrem Kolářem klip k jejich novému duetu To jenom láska zastaví čas. V tom klipu jako by nejen láska, ale i Gott zastavil čas. Má tam na sobě koženou bundu jak mladík, zpívá s velkou energií. Úžasný. Představuje vzor, jak stáří pojmout.
Nelze zůstat věčně mladý
Přesně tohle chceme vidět. Energií sršícího muže, šestasedmdesátiletého muže, idol, symbol, jak s grácií válcuje stáří. Takoví bychom chtěli taky být. Ne odevzdaní, ne bez šťávy, ne to zabalit, ne bezmocní a neúspěšní, chudí staříci. Opak. A Gott ten opak nabízí a my doufáme, že ho bude nabízet dál. Statisíce lidí pěvce berou jako blízkého člověka, i když ho osobně neznají.
Bojuj, Karle! se mění ve výzvu pro všecky ostatní: Bojujte! Bojujme! Jenomže všecko se vybojovat nedá, nelze být stále úspěšný, při nejlepší vůli nelze nezestárnout (pokud nezemřete mladí). A tak by se k té sympatické, povzbuzující výzvě Bojuj! mohla přiřadit ještě i další, adresovaná nám všem: Nevzdávejme to, ale zároveň pokorně přijímejme svoji konečnost.
Protože všichni víme, i když se tomu zuby nehty bráníme, i když si to strašně neradi připouštíme, že ten boj ve finále prohrajeme. Že jednou každému z nás dojdou síly. Karel Gott je nesmírně, neskutečně úspěšný muž. U něj si, doufejme, že ještě velmi vzdálený, konec vůbec nechceme připustit. Gott už kvůli nám musí bojovat a nesmí prohrát. Ale i jemu by v té vážné nemoci jistě pomohla vyrovnanost, smíření s časovou omezeností života.
Nám ostatním taky. Možná by se nemocní pak i lépe léčili. Smířit se v 76 letech s nemocí, to přece není „prohra“, to není ostuda. Přijmout svoji konečnost, dokonce ji přijmout vděčně, nežilo by se nám pak snadněji? Nezbavilo by nás to strachu ze smrti?
Dost možná je Karel Gott dál než mnozí z nás, možná je s konečností srovnaný mnohem víc, než tušíme. Žije plný život, rozdává svůj zpěv desítky let, o smyslu hudby a o svém nadání od Boha zjevně nepochybuje, statisícům lidí přináší radost. Má všecky předpoklady, aby měl k vyrovnanosti blíž.
Nejen nemocným, i zdravým by pomohlo, kdyby nemoc a smrtelnost prostě přijali. Kdyby neměli pocit, že musejí bojovat, že podstatou života je rvačka. Přijmout omezenost života není prohra. Znamená to brát s vděčností to, co jsme dostali. V padesáti, šedesáti, sedmdesáti už je spousta místa na vděčnost. Dřív se lidé dožívali sotva čtyřiceti.
Nejde mi samozřejmě o to, že by se měl nemocný člověk „vzdát“, zabalit to, jde mi o to, že ten „boj“ může v klidu a pokoji vypustit. Pokud má vůli k životu jako Karel Gott, pokud je za život vděčný, nemoc třeba i ve vyšším věku ještě ustoupí. (Bojují přece také lékaři. A za Gotta ti nejlepší.)
Brát život jenom jako zápas, nejen jako hokejový zápas, ale jako boj na život a na smrt, je zbytečně vysilující a frustrující. Vede to k tomu, že často zápasíme, zuřivě bojujeme nejen o zdraví, ale i se svým okolím. Je to způsob života. Přijmout fakt, že umřeme, neděsit se toho, může být mimořádně osvobozující.
Karle, bojuj! vyjadřuje masové sympatie i vděčnost zpěvákovi, kterého mají lidé rádi a nehodlají o něj přijít. Mimochodem, nemoc se přijímá lépe, když vás mají lidé rádi, když jste obklopeni láskou. Přání Karle, buď vyrovnaný! má stejnou hodnotu. Beze strachu se mnohem lépe bojuje.
