Stává se z toho pomalu příběh o věčném opakování. Každý rok na podzim odlétají hejna ptáků na jih, aby se na jaře vracela zpátky do svých hnízdišť. Každý rok opadá listí ze stromů, aby se znovu zazelenaly. Každý rok touto dobou rozsvěcejí obchodní řetězce tisíce světel, aby přilákaly do svých zdí tisíce občanů ochotných zadlužit se kvůli dárkům pro své bližní. A každý rok se najde alespoň jeden velký investor, lhostejno zda státní, polostátní, nebo privátní, aby nám zbořil, nebo aspoň "vylepšil" stavbu, na kterou jsme byli zvyklí, a nahradil ji stavbou jinou, a to velkou - a ohyzdnou.
Jednoznačným vítězem letošního podzimu se stala Správa železnic. Za to, že se rozhodla definitivně zúčtovat s bezejmenným mostem pod Vyšehradem, jenž se v myslích dnešních Pražanů stal už součástí výhledu na tuto památnou lokalitu. A nahradit jej mostem novým, z řady důvodů zcela nevhodným.
Bhavačakra
Lidé ze Správy železnic zjevně počítali s tím, že proti záměru se postaví jen pár beznadějných romantiků, kteří budou záhy usvědčeni z radikálního konzervativismu, a vylikvidování nepohodlného mostu tak nebude stát nic v cestě. Ale protože se naše bhavačakra točí sice dokola, ne však pořád úplně stejně, přinesl tento podzim příjemnou změnu. Tou je nebývale ostrá reakce předních českých architektů, které rozhodně nelze považovat za staromilce.
Několik výrazných osobností, jež mají za sebou významné realizace právě v prostředí Prahy a dalších historických měst, dalo najevo svou nespokojenost se zamýšlenou podobou nového mostu. A dokonce se samotným faktem, že by ten starý měl být zničen.
Čím si to vysvětlit? Zamysleme se nejdříve nad tím, o co přicházíme destrukcí starého mostu, který byl léty neúdržby záměrně přiveden do kritického stavu. Na první pohled téměř o nic. Amatérští stoupenci modernosti nám za každou cenu vysvětlí, že byl od začátku plánován jako čistě funkční stavba s omezenou životností. Budou mít pravdu: ano, žádná stavba není budována navěky. Dále nám vysvětlí, že přece tento most je tady odnedávna, něco málo přes sto let, zatímco skutečnou památkou je starobylý Vyšehrad. Na první pohled to může vypadat přesvědčivě. Ale pravda to není.
Chrám, tunel a most
Vyšehrad totiž není jednoduchá věc. Není to jenom skála a soubor budov na jejím temeni. Je to také konglomerát představ, které se k této hmotné základně vážou a tvoří s ní nedělitelný celek. Nestačí říct, že jde o starobylé sídlo přemyslovských knížat, posvátný okrsek se svou vlastní kapitulou a skupinou kostelů, barokní citadelu, posléze národní pohřebiště a po Pražském hradě druhou nejvýraznější pražskou dominantu.
Vyšehrad, tak jak jej vnímáme dnes, je výsledkem cílevědomého úsilí několika generací našich předků, kteří žili ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Tehdy zde v krátké době vzniklo několik staveb, jež jako celek představují určitou interpretaci Vyšehradu a jeho místa v dějinách.
Zároveň v těsné blízkosti nebo přímo ve vyšehradské skále vznikly stavby dopravní, které umožnily rozvoj krajiny a města. Vyšehradský tunel, stávající železniční most i věže hlavního vyšehradského kostela byly dokončeny v prvních letech minulého století. V době, která na jednu stranu usilovala o modernitu, a na tu druhou zůstávala pevně zakotvena v minulosti. Ať už mytické, literární, nebo "skutečné".
Železniční most je spolu s Vyšehradským tunelem, bazilikou sv. Petra a Pavla a Slavínem vizuálním pomníkem českého národního vzepětí 19. století, což si nemusíme vždycky uvědomovat, ale podprahově to tak vnímáme. Návrh nového mostu tento jedinečný celek ruší, ale nic nám za to nedává.
Nový most sice ze staré stavby nechává pilíře a zachovává obloukovou siluetu, ale její provedení je natolik odlišné od současného stavu, že tato částečná návaznost ztrácí smysl.
Nejsme jako my
V následujících debatách jistě uslyšíme, že je projekt možné upravit, jeho barevnost změnit a podobně. Přesto samotná skutečnost, že zvítězil běloskvoucí návrh, naprosto nevhodný pro dané místo, o něčem vypovídá. Opravdu zoufale pak působí zamýšlené nástupní rampy či prostory, které mají být umístěny pod viaduktem na břehu. Jako by se tu zastavil čas a vrátili jsme se někam do 70. let minulého století s estetikou hodnou nádražního bufetu kdesi ve východní Evropě.
Snahu o zničení vyšehradského mostu nelze chápat jinak než jako instituční selhání Správy železnic i hlavního města. Nic na tom nemění skutečnost, že náměstek primátora a člen hodnotící poroty Adam Scheinherr reagoval na negativní ohlas ex post prohlášením, jímž se od projektu distancoval. Úplně v duchu hesla "nejsme jako my", případně "bojujeme proti sobě".
Dlužno dodat, že u výběru asistovali také zástupci Klubu za starou Prahu a Národního památkového ústavu. K mostu, který je kulturní památkou, se ale nikdo nepřilepil, na poplach nikdo nebil - vše se odehrálo po česku v tichosti a za zavřenými dveřmi.
V prohlášení k výběru vítězného návrhu, které zveřejnil Národní památkový ústav, se úřednickým ptydepe hovoří o "komplexnosti problematiky". Chystaná destrukce památky je předem omluvena konstatováním, že "již samo zadání spolu s nevyhovujícím stavem ocelových oblouků činilo opravu historických konstrukcí obtížnou". Vítězný návrh je pak prý přijatelným kompromisem, který je pouze nutné "dále rozvinout a dopracovat". Fakt, že ve hře byla i možnost most replikovat - než ji Institut plánování a rozvoje odmítl -, přecházejí památkáři prakticky bez komentáře.
Věk neodpovědnosti
Není náhoda, že bezobsažné vyjádření Národního památkového ústavu k jednomu z nejvýznamnějších zásahů do panoramatických pohledů na Pražskou památkovou rezervaci není nikým podepsáno. Vše je zaonačeno tak, aby individuální nerozhodnost nebo neschopnost překryla instituční hlavička, a aby tak nikdo nenesl osobní odpovědnost nebo si nemusel pálit prsty.
Takový postup se stává stále běžnější praxí, jež naléhavě volá po změně. V době, kdy úřady nutí právnické i fyzické osoby k maximální průhlednosti, je absurdní, aby občané neměli možnost kontrolovat, jak lidé pověření státem a samosprávou nakládají s rozsáhlým národním dědictvím - památkovým fondem, který jsme nevytvořili a který nemáme právo prznit. Těm, kdo mají v popisu práce o něj pečovat, nebrání žádný faktický problém v tom, aby zveřejňovali svá odborná a závazná stanoviska. A aby to dělali neanonymně. Tím spíše, že rozhodují o ještě mnohem podstatnějších hodnotách, než jakou představují jen peníze daňových poplatníků.
Autor, historik umění, je profesorem na Fakultě architektury ČVUT.
