Často si klademe otázku, kde žijeme, v jaké zemi. Obvykle ji spojujeme s politikou, která má tu výhodu, že můžeme ukazovat na jiné směrem od sebe: to oni, ne my. Ono "kde žijeme" ale není zdaleka jen politika. Kde žijeme a jací jsme, se ostře zrcadlí v našem okolí.
Znáte ten rozdíl, když jedete po silnici v Německu nebo Rakousku, v Holandsku nebo Belgii a u nás. Stačí přejet západní hranice a nelze nevidět ten rozdíl. Jaký? Jiný vztah k bezprostřednímu okolí. Jsme Češi, takže "pořádkumilovnost" Němců ironizujeme, mají to tam "načinčané", to "my si na nic nehrajeme". Rakušanům se zas pošklebujeme, že "musí mít všichni v oknech kytky", jsou "uniformní". My ne.
Nejde jen o výzdobu domů, zahrad a parků, o čistotu silnic, vzhled vesnic a měst. Jde o změny klimatu. Těžko už popřít, že se něco děje, ale u nás se dál zavile dává přednost autům před cyklistikou a pěší chůzí, kolař je stále dál škodná a nepřítel mnoha řidičů. Zásadně omezit vjezd do center velkých měst je u nás spíš sen než realita. Jsme v tomto naprosté konzervy - a to hodně staré, zrezavělé konzervy.
V únoru jsem psal o procházkách v době covidu. Jak se taková cesta po okolí stává čímsi intimním. Dá se přirovnat k sexu s městem: pronikáme do něj, poznáváme ho, učíme se ho chápat a zároveň se mu i jaksi odevzdáváme. Mnozí z nás během lockdownu víc chodili nebo jezdili na kole. Taky jsem víc chodil, sesedl z kola, protože pak je člověku nejbližší okolí ještě blíž, víc ho vnímá.
Bydlím v Praze 6 blízko Vypichu, kousek od Strahova, často se pohybuju okolo Vltavy, znám dobře okolí nemocnice Bulovka. Ty tři oblasti jsem během lockdownu prošel, malý výsek hlavního města. Vnímal jsem intenzivně, co vidím a na co jsem dávno zvyklý. Najednou jsem viděl, kde my, Pražané, žijeme. A ze svých cest po republice, na kole i pěšmo, vím, že se od zbytku země nijak nelišíme, nejsme ani lepší, ani horší, jsme prostě taky Češi bordeláři.
Začnu okolím Vypichu. Poblíž vede pozdně barokní poutní cesta z Prahy do Hájku. Místní tu dobře znají řadu kapliček, u nichž se při pouti věřící zastavovali a modlili. Pod tou cestou, kousek nad statkem Šafránka, vede mezi stromy a křovinami stará cesta, kde jsme si jako děti hráli. Ta začíná u čtyřproudové silnice, kterou musíte riskantně přeběhnout (žádný přechod, podchod, nadchod, auta mají u nás absolutní přednost, ne chodec).
Začnete pod Vypichem a jdete po louce, pak křovinami a lesem směrem k Bílé Hoře. Cesta je vyšlapaná, nikoli asfaltová, už to je v Praze unikátní. Jenomže jakmile vejdete do míst, kam není vidět, octnete se na skládce. Lidé sem vyhodí cokoli. Nad cestou je poměrně nedávno postavený Kaufland, k němuž vede asfaltka pro bruslaře, cyklisty a pěší. Tam je pořádek, pokud neproběhla nějaká obr akce v okolí (to nyní nehrozí).
Vyhodit petku je normální
Zato na té skryté, jinak krásné cestě, najdete petlahve, igelity, kusy zdiva, staré plastové kbelíky, vyhozené oblečení, dosloužilé pneumatiky, kusy polystyrenu, staré sololitové desky a další zbytky, jež se nehodily na stavbu, flašky, boty, visící podprsenku, vyhozená cédéčka, prostě cokoli nadbytečného. Za Kauflandem cesta ústí do zahrádkářské kolonie, tam začíná lokální pořádek. Ta cesta je v Praze vzácná, skrytá, mohla by být velmi romantická. Místo toho je ostudná, ošklivě nás ilustruje.
Ten bordel nezavinili politici. V Praze (a nejen v ní) velmi dobře fungují sběrné dvory, kam může kdokoli v té či oné městské části bydlící odvézt nejrůznější odpad. Je to fantastický servis, nemusíme nic vyhazovat do křoví.
Jiná procházka vede z Břevnova, od Ladronky na Strahov, pak na Petřín a zpět. Dodávám, že Břevnov je jedna z nejhezčích čtvrtí v Praze. Najdete zde vilovou zástavbu se zahradami, zelené plochy. Jdete tedy pěšky ke strahovskému stadionu. Ponechám stranou, jak se vilová čtvrť mění, jak i tady houstne a oškliví výstavba, jak nechcete věřit, co úřady povolí vystavět. To snad jindy.
Přijdete k Velkému strahovskému stadionu. Zašlá sláva. Neudržovaný, chátrající. Kdysi to byla chlouba, dnes její opak. Okolo části stadionu vede podloubí, jež slouží jako jakési skladiště a odkladiště. Vidíte tam třeba starý, nepojízdný trabant, vyhozené věci, špínu. Na severní straně stadionu stojí obří, na sebe nastavěné kontejnery, krása nesmírná. Před stadionem parkoviště, na něm sudy, zřejmě tu auta jezdí slalom, nevím. (Po zveřejnění článku mi lidé psali, že se na ty kontejnery natahuje promítací plátno a "nejspíš se jedná o prostor autokina, které zde i v této nelehké době funguje". To jsem nevěděl. Přesto jsou ony kontejnery ohyzdné.)
Typicky české
Se stadionem sousedí koleje Strahov. Paneláčky opravené, ale u nich zase stopy lhostejnosti, počáráné zdi, graffiti se tomu nedá říkat. Projdete na Petřín, krásné zahrady, sejdete dolů na Dlabačov a najdete betonové zbytky cesty, kudy proudily davy spartakiádníků na Strahov, opět počárané, oprýskané, zašlé, nepoužívané. Lhostejnost.
Třetí cesta, jdete od nemocnice Bulovka dolů k Vltavě. K nemocnici vede ulice Budínova, cosi jako parkoviště, okolo stojících vozů špína, papíry, igelity, petky, kelímky, na plotě staré boty, nevěříte, že jdete k nemocnici. Před ní je nalevo zákaz zastavení, ale neustále tu stojí sanitky, na chodníku i v silnici. Nemají tu co dělat, pěší je musejí obcházet, policie hraje slepou. Trvá to od doby, co tu otevřeli pavilon B. Braun. Má příjezd jinde, ale ten sanitky z neznámých důvodů nepoužívají. Absurdní.
Jdete od Bulovky zkratkou do ulice Bulovka. Trvalý bordel. Papíry, kusy oděvů, injekční stříkačky. Ta ulice vedoucí k řece je jedna velká špína a ostuda. Přijdete k našemu národnímu toku, všude odpadky, ve vodě stovky plastových lahví a všeho možného. Všude se válejí vyhozené roušky a respirátory. Krása Prahy.
Mnozí další Pražané by mohli popsat svoje cesty a svá pozorování. A jasně, mnohé se zlepšilo, mnoho domů je opraveno a zahrádky si lidé pěstují, aby byly německy "načinčané", tráva maximálně pět centimetrů vysoká, nikde ani brouček.
Ale ten binec, kterým zdobíme své okolí, jež nevlastníme, je typicky český. Stejně typické je v zimě neuklízení chodníků. Když napadne sníh, městské části to nestíhají a lidé mnohdy chodníky nechají být, protože už přece nemusejí hrabat. Radši šlapou ve sněhu a nechají se v něm motat i staré o berlích. Lhostejnost, nezájem.
Covidové procházky nás vracejí do našeho světa. Na něm najednou vidíme, jací jsme. Máme neskutečný bordel v politice, ale ten jen zrcadlí, že jej necháváme být i okolo sebe. Ještě jsme se nenaučili o to naše pečovat. Proto volíme, jak volíme, a proto žijeme, jak žijeme.
