Křesťané zejména katolického vyznání se u nás netěší velké přízni. Komunisté Československo proměnili v ateistický stát se silnou nedůvěrou k církvím, v pohrdání a odpor k nim. V české společnosti to silně zakořenilo. Patříme mezi nejateističtější země světa. Kupříkladu v průzkumu z roku 2012 jsme byli třetí nejméně věřící za Čínou a Japonskem, informovala rakouská agentura Kathpress. Průzkumu se zúčastnilo přes 50 tisíc lidí z 57 zemí.
Málo se píše a mluví o tom, co u nás církve dělají pro lidi, přitom to by mohlo pohled veřejnosti změnit. Nabídnu jeden příklad, pražský Domov sv. Karla Boromejského, církevní zařízení v Řepích, kde se, jak čteme na jeho stránkách, "spojují čtyři světy a vytvářejí tak zcela ojedinělý projekt. Jsou to řeholnice Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, věkem pokročilí a nemocní lidé, odsouzené ženy a civilní zaměstnanci." Spoluvytvářejí "prostředí vzájemné služby a spolupráce".
Zcela výjimečná je tu péče boromejek o odsouzené ženy. Ta má tradici, jež byla za komunistů přerušena. Původně byl v domě sirotčinec, ale v roce 1864 tam propukla masivní oční infekce mezi dětmi, ty byly odstěhovány a v prostorách sirotčince vládou zřízena ženská trestnice. Převýchova trestankyň byla svěřena Kongregaci boromejek. Sestry pracovaly s odsouzenými ženami na přilehlých polnostech, v hospodářství, pěstovala se tu zelenina a ovoce, pralo se prádlo pro Nemocnici pod Petřínem, která byla provozována boromejkami.
Ocituji jeden zápis v kronice: "Tichou trpělivostí a laskavým chováním získávaly řeholnice srdce žen, láska a mírnost vítězily nad srdci odsouzených, jež se zpočátku zdála být tvrdší než kámen." Trestankyním srdce měkla, komunisté však pokračovali ve svém díle. V roce 1948, po 83 letech úspěšné práce, přišel zákaz činnosti, zrušení věznice, a poté v roce 1952 likvidace řádů a kongregací. Po revoluci byl objekt vrácen Kongregaci boromejek a v roce 1992 Vězeňská služba ČR požádala boromejky, aby se znovu staraly o odsouzené ženy.
V posledních letech v Česku napočítáme okolo 3500 žen ve výkonu trestu. Vězeňská služba z nich vybírá a doporučuje padesát do Domova, kde žijí v křídle spravovaném ruzyňskou věznicí. Výběru předcházejí psychologické testy, bere se zřetel na osobnost odsouzené, na charakter trestné činnosti a přihlíženo je k doporučení odborníků.
Vybrané vězeňkyně pak čeká speciální program, kam patří práce, vzdělávání, ale taky výchovné a zájmové aktivity, které organizuje Vězeňská služba. Mohou chodit na koncerty a pečují o pacienty i ve svém volném čase, například je vyvážejí ven na zahradu apod.
Genius loci Domova sv. Karla Boromejského
Pracují ve vlídném prostředí, taky na zahradě, některé pracují na externích pracovištích, mohou se podílet na péči o zázemí v denním stacionáři, součásti Domova. Nabídnuta je jim šance zamýšlet se nad životem, otázkami nemoci, bezmoci, stáří a umírání. Nabízena je jim důvěra spolupracovníků. Často pak změní svůj pohled na život, svoje postoje.
Během výkonu trestu si některé mohou udělat sanitářský kurz, aby se z nich staly pomocnice pro ošetřovatelský personál nemocnic. Získají tak novou profesi, která pak usnadní jejich aklimatizaci na svobodě. Vězeňská služba z padesátky vybere osm až 10 žen, které splňují požadavky: bezproblémové chování a komunikaci.
Některé ženy dělají kurz, aby jejich čas v trestu měl nějaký smysl, mohou pracovat s potřebnými, zejména se seniory, později se chtějí vrátit ke své původní profesi. Více jich však plánuje, že budou jako sanitářky pracovat.
Po absolvování kurzu ženy v Domově pracují ráno tři hodiny, pomáhají při úpravě lůžek a podávání stravy. V poledne dvě hodiny, opět rozdávají jídlo, upravují pokoje a připravují osazenstvo na odpolední klid. Pak ještě večer tři hodiny. Pacienti na ošetřovatelských i na sociálních lůžkách mají k těmto ženám dobrý vztah, užívají si klidné péče - ženy ve výkonu trestu nespěchají, nemocní je mají rádi. Potíže se nevyskytují.
Tento neobvyklý sanitářský kurz probíhá od roku 1997, využívá akreditovaný výukový program ministerstva zdravotnictví. Do dnešní doby proběhl již třiačtyřicetkrát a absolvovalo ho 360 žen.
Do Sanitářského kurzu sv. Zdislavy z Lemberka, tak se jmenuje, se hlásí ženy nejrůznějšího věku, nejrůznějšího vzdělání - vysokoškolačky, s maturitou, některé mají pouze základní vzdělání, bez kterého by nemohly být přijaty. Získají kvalifikaci pro pomocné a obslužné činnosti při poskytování základní ošetřovatelské péče pacientům, například dovoz stravy, transport biologického materiálu, hygienická péče o pacienta, polohování pacientů a manipulace s nimi, mohou vykonávat jiné činnosti odpovídající charakteru a potřebám pracoviště.
Kurz má několik vzdělávacích modulů: veřejné zdravotnictví, somatologie, mikrobiologie a hygiena. Specifika jednotlivých pracovišť se dělí na rehabilitaci, práci v denním stacionáři, sterilizaci pomůcek, ošetřovatelskou péči a první pomoc. Vyučují se základy zdravotnické psychologie, poskytována je odborná praxe. Kurz trvá v průměru tři měsíce. Frekventantky ho navštěvují mezi pracovními povinnostmi - praxe probíhá na jednotlivých odděleních, přednášky ve společenských prostorách Domova.
Ti, kteří v Domově sv. Karla Boromejského pracují nebo tam chodí vzdělávat vězeňkyně, mluví o geniu loci, duchu místa, který přežil více než 150 roků a nezabilo ho ani řádění komunistů.
(Text vznikl ve spolupráci s Mgr. Marií Šamánkovou, bývalou hlavní sestrou MZ ČR a bývalou vedoucí Ústavu ošetřovatelství na 2. Lékařské fakultě UK. Je spoluzakladatelkou projektu sanitářského kurzu, vyučuje v něm zejména psychologii a je předsedkyní zkušební komise. Poskytla své osobní zkušenosti s projektem a jeho frekventantkami.)
