Británie a její konzervativní premiér se zdáli být takovým roztomilým párem, když David Cameron poprvé přijel do Downing Street. Koaliční vláda, v jejímž čele Cameron po pět let až do roku 2015 stál, pracovala relativně dobře: Ekonomika se rozjela rychleji než jinde v Evropě, nezaměstnanost, v určitých částech kontinentu vysoká zvláště u mladých lidí, byla všeobecně nižší než evropský průměr. A když loni Cameron vyhrál volby znovu a konzervativci získali absolutní většinu v Dolní sněmovně, labouristé si za svého vůdce zvolili levičáka Jeremyho Corbyna a liberální demokraté, v očích vlastních voličů poskvrnění vládní spoluprací s torryi, se stali zcela marginální stranou, zdálo se, že britský premiér je jistým druhem politického génia.
Teď ale bum a prásk - následovala jedna rána za druhou. Britové rozhodli v referendu o vystoupení z Evropské unie, Cameron oznámil, že do tří měsíců odstupuje z funkce premiéra a jeden z hlavních vůdců kampaně za vystoupení z EU, někdejší londýnský starosta Boris Johnson, bude na podzim jako nejpravděpodobnější nový kandidát konzervativců zřejmě zvolen předsedou vlády.
Takže tu máme nejdříve drobné „lokální“ problémy: Konzervativní strana, ve které ti, kdo hlasovali pro setrvání v Evropské unii, mají mít za nového vůdce muže, jenž se vášnivě zasazoval za Brexit, je rozpolcená. Totéž platí pro labouristy. Jejich předseda Corbyn se během kampaně před referendem jen velmi vlažně zasazoval za to, aby Británie zůstala v Unii. Jako člen Dolní sněmovny, známý svými krajně levicovými názory, vystupoval po několik desetiletí vášnivě proti členství v EU a mnozí voliči labouristů, možná většina z nich, teď hlasovali pro Brexit. Někteří labourističtí poslanci proto již požadují, aby Corbyn odešel z čela strany.
Skotové, kteří loni v poměru 55 ku 45 procentům hlasů rozhodli o tom, že zůstanou součástí Spojeného království, budou zřejmě organizovat nové referendum o odtržení od Británie. Je možné, že si tentokrát vyberou nezávislost.
Zároveň severoirští republikáni, kteří hlasovali (sice o něco méně přesvědčivě) pro setrvání v EU, oznámili, že chtějí vyvolat referendum o sjednocení s Irskem, a svého cíle možná dosáhnou také.
„Možná“ je v daném případě tím správným slovem. Ekonomika Skotska a Severního Irska není tak zdravá, aby si jejich obyvatelstvo mohlo jen tak lehce dovolit opustit Anglii, která je hospodářsky podporuje. Londýn a jihovýchodní oblast Anglie generují potřebný přebytek, jenž umožňuje poskytování subvencí Skotsku a Severnímu Irsku. Oba regiony budou však i nadále dávat hlasitě najevo svou nespokojenost s rozhodnutím Britů, i když v referendech nakonec podpoří svazek se Spojeným královstvím.
Příští britský premiér s velkou pravděpodobností aktivuje spouštěcí mechanismus článku 50 Lisabonské smlouvy o EU, na jehož základě je pak zahájeno vystoupení z Unie. Legislativu čekají zásadní změny – a totéž platí pro hranice. Co bude s miliony osob z evropské pevniny, kteří ve Spojeném království našli práci a nový domov? (Moje italská žena se proto ptá, zda bude potřebovat vízum.) Jsou zde i další nezodpovězené otázky a debata o nich vyplní zbývající měsíce tohoto roku.
A teď to, co se týká zbytku světa. Libra po vyhlášení výsledků referenda zaznamenala během jediného dne oproti dolaru pokles o více než deset procent až na hodnotu 1,32 GBP/USD. Obchodní vyjednávání s příští evropskou sedmadvacítkou nebudou jednoduchá: Pokud by Britové získali nějaké větší výhody, dala by tím EU najevo, že další zájemci o vystoupení z Unie mohou své svazky s Bruselem snadno rozmělnit právě tak. Rozdíly mezi nákupní a prodejní cenou dluhopisů, které se v rámci unie minulý rok snížily, opět vzrostou. Britské hospodářství, jež zažije podle všeho pokles, může nakazit zbytek Evropy a je pravděpodobné, že budou zavedeny celní bariéry.
Celosvětový obchod, o němž stoupenci Brexitu před referendem blahosklonně prohlašovali, že ponese Británii zlaté vejce, jakmile se Londýn zbaví omezení daných Evropskou unií, není v nejlepší kondici. Hospodářský růst v Číně je poměrně nízký, v USA činil v prvním čtvrtletí tohoto roku pouhých 0,5 procenta, což je nejslabší výkon za poslední dva roky. Rusko kvůli sankcím uvaleným Západem kolabuje, jen Indie je na tom lépe. V Dillí si nyní obchodní společnosti i představitelé jednotlivých zemí podávají dveře a boj o zakázky tam bude stejně spalující jako letní vedra.
Největší hrozbu, které nyní čelí Evropská unie, již tento víkend i příští týden čeká jedna zásadní schůzka čelných představitelů EU za druhou, je možné zformulovat pomocí následující otázky: Je unie schopna zarazit hrozící nákazu? Marie Le Penová, vůdkyně francouzské protievropské, ultrapravicové Národní fronty, již oznámila, že referendum o vystoupení z EU hodlá po vzoru Britů vyvolat také ve své zemi. Na shromáždění stoupenců krajní pravice minulý týden ve Vídni uvedla, že „Francie má možná tisíckrát víc důvodů vystoupit z EU než Britové“. Poslední průzkum veřejného mínění ukázal, že Le Penová je nejpopulárnější političkou ve Francii. Je proto stále možné (i když spíše nepravděpodobné), že příští rok v zemi vyhraje prezidentské volby.
Extrémní pravice se v rakouské metropoli sešla z toho důvodu, že Svobodná strana Rakouska, jejíž kandidát málem prezidentské volby minulý měsíc vyhrál, je mimořádně silná – podobně jako nizozemská Strana pro svobodu, jejíž vůdce Geert Wilders, který podobné referendum jako Le Penová požaduje také pro své spoluobčany. Krajně pravicoví Švédští demokraté vedou průzkumy popularity politických stran ve své zemi a postkomunistické členské státy EU – Polsko, Česká republika a Slovensko – varují, že britský příklad může být následován, pokud se unie radikálně nezmění, nezastaví přistěhovaleckou vlnu a přestane volat po další integraci.
V Itálii vyhrálo minulý týden euroskeptické Hnutí pěti hvězd volby do zastupitelstev několika velkých měst, včetně Říma.
Může Evropská unie sama sebe zachránit? Její vůdcové jsou rozděleni. Donald Tusk, předseda Evropské rady, v níž zasedají šéfové států a vlád unijních zemí – po referendu tweetoval, že se „musíme dlouze a zásadně zamyslet“ nad budoucností Unie. Předseda Evropské komise, někdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker naopak vyslovil názor, že EU „nezmění svou podstatu“. Podobně jako další přesvědčení Evropané, spatřuje Juncker řešení problémů v tom, že je zapotřebí „více Evropy“. Dnes ale neustále narůstající obyvatel kontinentu požaduje naopak méně Evropy, a to do té míry, že někteří chtějí Brity následovat v tom, že nebude žádná Evropa.
Kontinent tak čelí dvěma zásadním dilematům. Tím prvním je osud Spojeného království, ve kterém se svazek se Skoty, přetrvávající více než tři století, nyní ocitá v sázce. Tím druhým pak budoucnost samotné Evropské unie, vzhledem k tomu, že většina členských zemí je vzdorovitá a netrpělivá, přičemž výjimku tvoří jen Německo, které unii dominuje. V dalších státech, včetně Španělska, jež patří k těm větším, se čím dál víc prosazují dříve okrajová politická uskupení, která využívají nespokojenosti voličů a podobně jako Strana nezávislosti Spojeného království nabízejí zdánlivě snadná řešení.
Evropská unie by víc než šedesát let své existence nedokázala přestát bez jisté formy byrokratické prohnanosti. Díky ní se jí také podařilo přesvědčit Dánsko a Irsko (to dokonce dvakrát), aby v obnoveném hlasování zvrátily výsledky předchozích referend, odmítajících smlouvy z Lisabonu a Nice.
Británie je ve srovnání s výše uvedenými dvěma zeměmi větší stát a představuje tím i větší problém. V soukromí svých bruselských kanceláří nyní vůdcové EU zapnou své mozkové závity na plné obrátky, aby si zodpověděli otázku, zda budou schopni nabídnout Britům ještě volnější svazek s unií, než mají nyní – a zajistit tak, aby se v příštím hlasování (pokud nějaké bude) rozhodli správně.
Dnes je to ztracená věc, pokud ale kapitáni Brexitu začnou litovat svého vítězství a v případě, že zemi začnou sužovat ekonomické problémy, a Evropskou unii budou chtít opustit další země, začne se takové řešení nabízet. Ať již to ale dopadne jakkoli, čeká kontinent nová krize.
