Z Dolní sněmovny v pondělí večer znovu zaznělo "ne". Celkem čtyřikrát. Velká Británie zůstává bez jakékoli dohody o brexitu. Jde přitom o víc než hrozbu ekonomických ztrát a mohutné komplikace tisíců lidských osudů. Všeobecný pocit, že nikoho už to (dávno) nebaví (nebo baví, ale jaksi perverzně jako reality show), překapává do frustrace z výkonu demokracie a z toho, k jakým výkonům ji politici používají.
"Centrální vládní instituce zřejmě nebyly takto zdiskreditované od konce války," citují newyorské Times Williama Daviese, který přednáší politickou ekonomii na Londýnské univerzitě. Podle něj se ukazuje, že lidé by ocenili "resetování" politické scény. Chtějí prý, aby současné elity vyklidily pole. Davies však neví, kým by je chtěli nahradit.
Výsledky výzkumů veřejného mínění odrážejí v reportáži hlasy Britů: "Myslím, že lidé úplně ztratili důvěru v demokracii… V politice jsou ješitní lidé, kteří sledují vlastní cíle. Nechtějí se řídit tím, co si lidé odhlasovali." - "Máte pocit, že fungují v úplně jiné realitě." - "Nemám pocit, že by mi někdo naslouchal nebo že by se naslouchalo téměř polovině obyvatelstva."
To je vůčihledě nebezpečná situace. Hluboce nespokojeni jsou voliči pro brexit i proti brexitu. Jako špatní se označují politici jako takoví, jako třída. Někdo rovnou říká, že špatné jsou "elity". Pod resetováním politické scény si v takové situaci každý může představit něco jiného, venkovan z Yorkshiru ji třeba chápe jinak než londýnský politolog, v každém případě by šlo o nevypočitatelnou operaci. Míru rizika přesvědčivě dokumentují dějiny.
Spíše než v námořní a letecké nebo nové jaderné moci je síla anglického národa v jeho sebedůvěře a v ukázněné, shovívavé, houževnaté povaze, kterou utvářelo šťastných deset století. Svět je však dnes tak nebezpečný, že tradiční britské ctnosti již nestačí zajistit bezpečnost Velké Británie a impéria. Nová doba již nedovoluje splendid isolation. Teď musí západní státy pracovat společně, nebo jednotlivě zahynou.
Deziluze z poměrů, v popisu odpovídajícím současné Británii, mnohokrát vedla k nástupu populistů, autoritářů, a dokonce i diktátorů. I ti na počátku své "kariéry" pracovali se schématy jako "politici se jen hádají a nemyslí na obyčejné lidi" a "sjednoťme národ (za mnou)". Parlament ve Westminsteru z této perspektivy musí jevit jako výstavní "žvanírna" i mnoha otužilým britským demokratům.
Odehrávat se to celé v jiné zemi, než je Velká Británie, asi by se o resetu politiky nemluvilo tak lehce. Pravděpodobnost, že výsledkem resetování bude Duterte (Filipíny), Bolsonaro (Brazílie), Donald Trump, ukrajinský herec Zelenskyj nebo i klidně jen Andrej Babiš (anebo taky Emmanuel Macron či Zuzana Čaputová) by jinde byla podstatně vyšší.
Jenže tohle je "stará dobrá Anglie", takže tady automaticky počítáme s tím, že na žádné revoluční změny se nevěří a nikdo jiný než "tradiční strany" (v Británii opravdu hodně tradiční) nevyhrává a zemi nevede (jinak než tradičním způsobem). Účelné kompromisy a common sense přece v politice vítězí nad výstřednostmi a experimenty. Více méně už několik set let. Posledním velkým resetérem byl Cromwell, se svojí armádou rozprášil parlament v roce 1653.
Opravdu všechno i v Británii půjde jako doteď, pod svrchovaností instinktu moudrosti? A co bylo referendum, čaj o páté? Skok do tmy, po třech letech je to stále patrnější. Bůh ochraňuj královnu.
