Navštívit během jednoho týdne JZD Hoštice u Volyně i Buckinghamský palác, dát řeč s Alžbětou II. i s režisérem Zdeňkem Troškou, to je výjimečná syntéza dvou světů. Miloši Zemanovi se podařila. Jako by se stával mostem mezi prostým lidem a zpanštělou aristokracií, jak ji známe z Troškových pohádek.
Muži, který se do volební kampaně zapsal výrokem, že zemani na rozdíl od knížat nezdegenerovali díky evoluční výhodě znásilňování, udělila audienci nejvýznamnější panovnice světa. O to je diplomatický úspěch větší!
Ale vážně. Pachuť Zemanově cestě do Velké Británie dodává skutečnost, že kromě československých veteránů západního vojska nedávno ocenil - naštěstí jen dopisem - také Klub českého pohraničí, který vzpomíná na železnou oponu jako na zlatý věk dějin.
Ale tyhle dva světy na opačných stranách ostnatého drátu opravdu dohromady nejdou.
Prezident děkuje spolku bývalých komunistických pohraničníků za péči o historickou pravdu a vlastenectví. Prezident - zcela zaslouženě - oceňuje představitele těch, kdo po roce 1948 museli před komunisty ze své vlasti uprchnout, protože jim šlo o život.
"Druhý útěk do exilu byl velmi bolestivý, víc než první počátkem války," cituje Deník bývalého pilota RAF Miroslava Antonína Liškutína, kterému Zeman do Británie přivezl dekret o povýšení na generála.
Liškutín vzpomíná: "Také mně hrozilo, že mě zatknou a zavřou do vězení. Dostal jsem naštěstí svou manželku a naše oba malé chlapečky na palubu dakoty letící směr Londýn. Já jsem utekl později pěšky přes řeku Dyji."
K českým poměrům zpoza kanálu dodává: "V parlamentu se pořád drží komunisti, zastánci ideologie, která poškodila mozky mnoha lidí. Osobně jsem se s nimi vyrovnal a vím, že by se historie už neměla opakovat. Jsem rád, že se na ně nemusím dívat nebo je poslouchat."
Hlava státu vyzdvihuje zásluhy lidí, jako je pan Liškutín, a zároveň dává kredit těm, kdo vzpomínají na komunismus s láskou (významná část z nich jsou jeho voliči). Absurdní. A hlavně to relativizuje uznání, které si boj za svobodu a jeho účastníci zaslouží.
Sympatie ke Klubu českého pohraničí samozřejmě nejsou prvním Zemanovým počinem v tomto směru. Vyznamenání bývalého komunistického ministra, tiskový mluvčí s praxí z komunistických novin, poradce s Putinem na mobilním telefonu, důvěrník - bývalý velitel tankové divize Československé lidové armády z roku 1989… a tak dále. To nejde s veterány RAF (a politickými vězni komunismu) dohromady. Zemanova komunistická zátěž je značná a pro vnímání toho, jak se staví k minulosti, určující. V případě prezidenta to znamená zásadní vadu.
Když v roce 2013 brutální komunistický kriminál v Uherském Hradišti překryla předvolební plachta s Vratislavem Mynářem a nápisem "Já volím Zemanovce", bylo to také setkání dvou světů: úcty k minulosti a zpupnosti.
