Nejlíp je ten rozdíl vidět na hřbitovech. Dřív, když člověk něčím byl, třeba obuvnickým mistrem nebo disponentem cukrovaru, tak tím byl obvykle celý život a ještě si to nechal napsat na náhrobek.
Časy se změnily. Ani těm, co ještě mají náhrobky, na ně netesají „správce IT" a „sales manager". Zaměstnání přestalo být součástí identity, stalo se položkou v životopisu.
A půjde to ještě dál. Abychom se mohli mít lépe, musí být trh práce pružnější, říkají ekonomové a politici, kteří trhu věří. Tím pádem musí víc pružit i potomci obuvnických mistrů, disponentů, úředníků a dělníků, kteří byli celý život zvyklí chodit tou samou cestou do toho samého úřadu a té samé fabriky. Teď se po nich chce, aby se kvůli práci nevázali, měnili, stěhovali. Jenže oni mají v genech něco jiného.
A kdo vám dá hypotéku?
Pružnost se skoro vždycky bere jako hodnota se znaménkem plus. Slýcháme, že pracovní trh má být „flexibilní", že je potřeba reformovat „rigidní" pracovní zákonodárství, a podobně. Přibrzděme. Pružnost není sama o sobě dobrá.
Jinak vám správný trh práce popíše Wall Street Journal, jinak zaměstnanec automobilky. Jinak Hospodářská komora a jinak odbory. Jinak personální agentura, která firmám radí, jak snížit náklady na „lidské zdroje". Jinak ten, kdo práci má a jinak ten, kdo ji hledá. Jinak „živnostník" na švarcsystému a jinak vykořisťovaný „agenturní zaměstnanec", který je vlastně flexibilním ideálem. Každý si o pružnosti myslí své.
Jaksi z principu jsou nepružní ti, co zatím mají v práci své jisté. Zkuste je přesvědčit, že i pro ně bude výhodné, když se pracovní trh liberalizuje. Logicky za tím vidí hlavně to, že zaměstnavatel pružně ukončí jejich smlouvu (která zatím zní na dobu neurčitou); kdežto druhá strana rovnice, širší paleta pracovních příležitostí, je jim ukradená.
Ale i to by se snad dalo změnit - pokud by se vůle k větší pružnosti dala vybudit jen tím, jak dovedně se pracovně-právní předpisy nastaví. Jenže problém je hlubší.
Většina z nás rozhodně netouží měnit jedno místo za druhým, ani fungovat jako nomádi. Chceme při práci nejen vydělávat, ale i pěstovat sociální vztahy, k lidem, k místu, k firmě. Skrze práci zapouštět kořeny, klidně i na Facebooku, ale musíme se přitom mít o co opřít. Nejpřirozenější pro nás pořád je, chodit každý den svou cestou do své fabriky.
Pracovní poměr na dobu neurčitou je „nepružný". Ale také znamená, přinejmenším střední generací počínaje, základní kámen naší zaměstnanecké existence. Bere se jako potvrzení, že jste solidní osoba. Dává zaměstnancům statut a jejich rodinám jistotu. Stačí se podívat, co po vás chtějí banky, než vám schválí úvěr nebo hypotéku. S pracovním poměrem na dobu neurčitou můžete být klient. Bez něj nejste nic - a nemáte nárok.
Takovými detaily se ale reformátoři pracovního trhu obvykle nezabývají.
Bezpečná pružnost
Přesto je jisté, že se něco změnit má. Propast mezi zaměstnanci, chráněnými bytelnými smlouvami, a námezdními pracovníky na švarcsystém nebo agenturní smlouvu, je příliš velká.
Protože nejsme první ani poslední země, která takové problémy řeší, NERV blahé paměti správně doporučil zavést „flexicurity", ve Skandinávii vyzkoušenou směs pružnějšího trhu práce a lepšího systému sociální podpory. Flexibility & Security.
V Dánsku prý mění každý rok místo skoro čtvrtina lidí. Tak uvidíme, třeba si na to naše geny zvyknou. Ale bude to tak správně?
