Další volby. Další kolečko úvah, zda má význam k nim vůbec chodit. Je to jedna z mála rodinných/hospodských/společenských tradic, kterou sídlí celý demokratický svět. Včetně seznamu argumentů "je to tvá občanská povinnost", "pokud k volbám nepůjdeš, nikdy nic nezměníš", "můj hlas nic nerozhodne", "nevolit je také volba" i "stejně nikoho neznám, proč bych mu měl dávat hlas".
Patříte-li k důrazným zastáncům svědomité volební docházky, asi vám argumenty protistrany nepřipadají příliš přesvědčivé - jenže to platí i naopak. Zároveň ale víte, že význam každého jednoho hlasu se u rodinné večeře obhajuje velmi těžko. Dobrá zpráva: informační věk nabízí novinku do argumentačního arzenálu "chodičů": data. Ta, podle kterých se rozhodují samy politické strany.
Vidět dříve neviditelné
Dnes o nás mají chytřejší politické strany více informací, než si mnoho z nás uvědomuje. Vědí, kteří lidé alespoň uvažují o tom, že je budou podporovat. Vědí, v jakých oborech ti lidé pracují a jaká sledují média. Vědí, jak jsou na tom finančně, jaký mají vztah k dětem, kam jezdí na dovolenou či jak se tváří na kamery v ulicích. Vědí, jaké preferují české zpěváky i jestli často nakupují se slevou. A vědí toho ještě mnohem víc.
Zní to možná děsivě, ale nemusí to hned znamenat, že žijeme ve světě George Orwella. Pokud strany zrovna nepracují s eticky pochybnými firmami typu Cambridge Analytica, nemají většinu takových informací o vás jako konkrétní osobě, ale jako o příslušníkovi voličské skupiny.
Takhle například vypadala situace před posledními sněmovními volbami v roce 2017. Je z ní patrné, že lidé, kteří zvažovali volit KSČM (tedy nikoliv ti, kteří už o tom byli přesvědčeni), silně preferují zrušení Senátu či snížení daně z příjmu. A takto vypadá složení voličů, kteří nakonec dali hlas hnutí ANO. Kromě základních údajů o vzdělání a ekonomické situaci je patrná i řada detailů - třeba že podporují eutanázii nebo inklinují k tradiční čínské medicíně silněji než většina české populace.
Jasně, průzkumy tu byly vždycky. Jenže množství dat i jejich podrobnost neustále rostou - a spolu s tím i jejich vliv na chování politiků.
Statistici 2020
Strany dnes velmi dobře vědí, kolik lidí z jednotlivých skupin voličů chodí k urnám nebo o tom alespoň uvažuje. Vědí, jaké množství z lidí, kteří jsou například zastánci fyzických trestů pro děti, nakonec dorazí do volební místnosti.
A v tom je jádro pudla: při přípravě programů či kampaní strany bojují o voliče. Nikdo se tak před hlasováním příliš nezabývá preferencemi lidí, kteří nikdy volit nepřijdou. Není to sice jediný způsob sestavování politické agendy - řada stran zcela jistě poctivě myslí i na ohrožené skupiny lidí a postoj k mezinárodnímu dění nezakládá jen na aktuálních průzkumech nálad - ale právě tento marketingový přístup hraje stále silnější roli.
A nemusí to být jen čistě negativní jev. S jeho pomocí se samozřejmě lze voličům populisticky podbízet. Zároveň ale představuje také příležitost, jak program přizpůsobit skutečným preferencím těch, kdo chodí k urnám - a řídit se tak podle jejich vůle. Ať tak, či onak data dnes už každopádně rozhodování politických uskupení před volbami i po nich silně ovlivňují.
Můžeme si to představit třeba takto: fiktivní strana Statistici 2020 si půl roku před hlasováním při pravidelném upravování svého programu prohlédne průzkumy a vidí, že má řekněme čtyři procenta příznivců v následujícím klání víceméně jistých. Dalších deset procent lidí k ní chová jisté sympatie, ale rozhodnuti dát jí svůj hlas ještě nejsou. Polovina z tohoto počtu ale nikdy nebyla volit a nechystá se ani letos.
Statistici 2020 vědí, že jsou na hranici možnosti dostat se do sněmovny. Svou pozornost tak zaměří primárně na tu polovinu nejistých, u kterých je alespoň šance, že k volbám přijdou. A zejména se zaměří na ty, kteří k volbám přijdou určitě, jen ještě nevědí, jestli to hodí zrovna Statistikům. Právě jejich priority - jak to vidí s ochranou hranic, sňatky stejnopohlavních párů, výškou daní z nemovitosti, … - budou pak hrát při úpravách programu i samotné kampani Statistiků jednu z hlavní rolí.
Kdo chodí, má za tři
Lze samozřejmě dlouze debatovat o tom, do jaké míry programy partají a slogany v kampaních ovlivňují skutečnou politickou práci, jakmile se straníci usadí na krajských úřadech či v poslaneckých nebo senátorských lavicích. Nicméně i kdyby jejich činy a sliby ovlivňovaly alespoň z části, padá argument, že chození k volbám nemá smysl.
Navíc je každý člověk součástí hned několika voličských skupin. Někdo může být v jedné osobě studentem, bezdětným, prounijním a příznivcem dotací pro Národní divadlo. Jiný zase důchodcem, pracujícím, člověkem, kterého děsí sucho a nesouhlasí s vyšší DPH na knihy. Pokud zároveň chodí k volbám, znamená to, že v očích politiků zvětšuje velikost každé z uvedených skupin - a tím i naději, že strany budou jeho přání brát v potaz.
Dá se tak s nadsázkou říct, že v případě účasti u voleb má každý z nás hlasů hned několik. Zatímco při neúčasti máme jediný: nepřítomen.
Autor, ekonom, je spolumajitelem společnosti Behavio.
