Když už i konzervativně založení bankéři začnou mluvit o nebezpečí revoluce, musí to být opravdu vážné. Nedávno to v rozhovoru pro Aktuálně.cz udělal hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil, když přišla řeč na bydlení: "Kdyby stálo v Americe tolik co u nás, lidé by tam pálili auta."
Aby dosáhl na vlastnické bydlení, potřebuje dnes Čech přes 15 průměrných ročních mezd. Jde o evropský rekord, který leží vysoko nad možnostmi celé masy domácností. Dlouhá léta, během nichž se zoufale málo stavělo, přinesla, co nevyhnutelně přinést musela - extrémní ceny nemovitostí.
A aby toho nebylo málo, začíná nyní v důsledku vysokých úrokových sazeb zamrzat i hypoteční trh. Končí tak zhruba dvacetileté období, během nějž se zdálo, že téměř každý může v republice dříve či později dosáhnout na vlastní dům nebo byt. Takovému sebeklamu v tak velké míře nepropadl snad žádný jiný národ v Evropě.
Co bude následovat, je zřejmé. Do kursu se u i nás znovu dostane léta opovrhované a podceňované nájemní bydlení. Jenže i to je již nyní dostupné jen složitě - jak dosvědčují výmluvné příběhy, které přináší ve speciálu Činžák on-line deník Aktuálně.cz.
Vinu za zoufalý stav nesou politické reprezentace, které celé roky nenápaditě opakovaly mantru, podle níž všechny bytové problémy nejlépe vyřeší trh - a předháněly se jen v dalších a dalších daňových úlevách pro hypotékáře. Ten populismus teď dohnal nejen je, ale i celou společnost. Pokud se republika nechce dočkat masivních protestů mladých, rodin i seniorů, jež se stále častěji dostávají do bezvýchodných situací, bude muset stát velmi rychle začít řešit, čemu se setrvale vyhýbal.
Hypopolitici
Přestože inflace již loni začínala nápadně zrychlovat, stále ještě doznívala éra hypoték s dvouprocentním úrokem. A verbálně pravicoví politici tak před parlamentními volbami spustili hotový festival nezodpovědnosti, když nepřestávali lidi povzbuzovat, aby si pořídili co nejvíce nemovitostí na dluh a zabezpečili se tak na důchod.
Nikdo nepřipomínal, že majetek také zavazuje a je třeba jej umět udržet i v horších časech. Komu dnes končí fixace úroku, poskočí s hypotékou o mnoho procent nahoru. Kdo ze střední třídy se tak chytil na politickou vábničku a koupil na dluh investiční byty, nyní horko těžko zvládá odvádět bance měsíční splátky.
Bizarní sen o zemi, kde každý bydlí ve svém, přitom u nás není zakořeněný ani zdaleka tak hluboce, jak by se dnes mohlo zdát. Hypoteční boom odstartoval někdy kolem roku 2000. To ovšem ještě bývaly půjčky na bydlení zatížené osmiprocentním úrokem, takže si je rozhodně nemohl dovolit každý. Když se agentura pro výzkum veřejného mínění CVVM ptala v roce 2001 lidí na hypotéční úvěry, zjistila, že jich využívá jen 4,5 procenta populace. Situaci razantně změnily až velké daňové úlevy na vlastnické bydlení v letech následujících.
Ruku v ruce s nimi se pak začalo šířit i destruktivní opovržení nad životem v nájmu, který je přitom všude v rozvinutém světě nezastupitelnou součástí flexibilního trhu s bydlením. Jak škodlivá taková přezíravost je, dobře vystihl již citovaný ekonom Navrátil: "Vlastně nevím, jak vůbec mladí nyní mohou řešit své bydlení. To vlastnické je pro ně zcela nedostupné a s nájemním je to jen o málo lepší. A to u nás přitom bohužel stále přežívá představa, že kdo nebydlí ve vlastním, je hloupý. Bohužel se propsala i do mladé generace. Ta sdílí kde co, ale bydlet chce ve svém a nájemní bydlení považuje jen za dočasnou nehodu při cestě k tomu vlastnímu."
U Vltavy jako na Pobřeží slonoviny
Opakovaná zkušenost ukazuje, že od centrálních politiků nelze v oblasti bydlení kromě velkých slibů čekat nic zásadního. A je jedno, která strana zrovna vládne. Žádná zatím nevynaložila dost energie, aby pohnula s normami, jejichž stávající podoba zbytečně brzdí výstavbu, takže je u nás - co do rychlosti - na úrovni Pobřeží slonoviny.
Už třicet let republika také postrádá zákon o sociálním či dostupném bydlení. Vrcholní politici se sice již naučili velmi dobře lkát, jak se neměl v devadesátých letech veškerý obecní bytový fond rozprodávat, neznamená to ale, že by se chystali vzniklé obtíže řešit. Horké kaštany tak za ně budou muset z ohně tahat regionální kolegové.
A dlužno dodat, že alespoň někde už se začínají snažit inspirativním způsobem. Jako příklad může posloužit třeba pražská Městská nájemní agentura, která zprostředkovává sociální bydlení, přičemž zároveň pronajímatelům garantuje stabilní dlouhodobý příjem a správu nemovitosti. Reaguje tak nejen na obavy vlastníků, kteří mají strach, aby jim po nájemnících nezbývaly jen velké nedobytné dluhy. Ale i na nářky těch, kteří si v krátkodobých nájmech na dobu určitou stěžují na nedostatek základní jistoty.
Do budoucna se ale země neobejde bez masivní státní podpory nájemního bydlení a bez daňových pobídek, které by majitele motivovaly k tomu, aby byty nenechávali dlouho neobsazené. Jak ukazují zkušenosti z Evropy, může zemi z bytové krize pomoci také dobré dopravní spojení velkých měst s okolím, které lidem umožní za prací dojíždět a střechu nad hlavou si hledat i jinde, než jen v silně exponovaných lokalitách.
Směr Vídeň
Co naopak kýžené výsledky zatím nikde nepřináší, je levicový pokus o zavádění nájemních cenových stropů. Názorně to můžeme pozorovat třeba v Berlíně. Tamní "mietendeckel" u nás býval často dáván za příklad hodný následování, z konfrontace s každodenní praxí ale vychází jako nefunkční. Ve zdejším prostředí, kde poptávka vysoce převyšuje nabídku, by pak takový koncept neměl šanci už vůbec. Pokud by vůbec něco přinesl, pak nejpravděpodobněji hlavně rozvoj černého trhu.
Česko zkrátka potřebuje v první řadě začít rychle a masivně stavět. Bez tisícovek dalších bytů se sotva může hnout z místa. Když tedy hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil tvrdí, že již brzo začnou znovu růst panelová sídliště, nejspíš se příliš nemýlí.
V Brně už se ostatně tímto směrem vydali. Město tam chce svěřit své lukrativní pozemky do rukou bankám, které na nich mají za své peníze co nejrychleji postavit bydlení a garantovat dostupné nájmy. Po sto letech pak vše přejde do majetku radnice. Pod tlakem okolností a krize tak pomalu ale jistě už i k nám konečně doráží spolupráce samospráv a privátního sektoru, díky níž se již celé dekády tak dobře žije a bydlí třeba v nedaleké Vídni.
Zejména v hlavním městě mají občas lidé tendenci popichovat obyvatele jihomoravské metropole tím, že ji posměšně nazývají Vídeň-Sever. Co do bytové situace, mohl by ten příměr již za pár let také začít sedět. Abychom pak v Praze ještě nezáviděli…
