"Byla to chyba, tak jako jiní jsem se mýlil," kaje se německý prezident Frank-Walter Steinmeier za to, jak špatně odhadl Vladimira Putina. A jak málo si byl ochoten připustit, že budování závislosti na ruském plynu představovalo ryzí hazard.
Steinmeier, bývalý sociálnědemokratický lídr a také někdejší šéfdiplomat, jej prosazoval stejně vehementně jako ostatní němečtí politici odleva doprava. Včetně Angely Merkelové, která se s kremelským vládcem pokoušela nějak dohodnout po celou svou šestnáctiletou kancléřskou kariéru. Ani anexe Krymu nestačila na to, aby se berlínské politické špičky začaly obávat, že Putin podlehl "imperiálnímu šílenství", jak dnes jeho válkychtivosti celkem trefně říká německý prezident.
I proto nyní Volodymyr Zelenskyj exkancléřce vyčítá, že odmítala podpořit vstup Ukrajiny do NATO. Ta si ale i tváří v tvář ruské agresi dál stojí za svým opatrnictvím. Sluší se ovšem dodat, že v roce 2008 na aliančním summitu v rumunské Bukurešti to nebyla zdaleka jen ona, kdo odmítal rychlé přijetí nového člena, aniž by předtím Kyjev splnil standardní vstupní podmínky. Proti byly také Francie a Británie, všichni se báli konfliktu s Ruskem, protože - jak připomíná bývalý šéf vojenského výboru NATO Petr Pavel -, "kdyby aliance vzala za člena někoho, kdo má územní spor se zemí, jako je Rusko, stala by se automaticky jeho součástí".
Obchod a svět
Němci jsou dnes v očích řady Evropanů těmi, kdo nesou spoluodpovědnost za to, co všechno si teď Putin může vůči Ukrajině dovolit. Fackovacím panákem, na kterém si lze vylít frustraci z bezmoci. Tím spíš, že Berlín stále odmítá jednat rychle a dál trvá na pouze pozvolném odpojování od ruských fosilních zdrojů. Neochotu pouštět se do kroků, které by mohly silně poškodit německou ekonomiku a rozvrátit po dekády pečlivě budovaný sociální smír, odmítají lidé tváří v tvář bezbřehému utrpení Ukrajinců jakkoli chápat.
Těžko se po hrůzné zkušenosti s nástupem nacismu divit, že západní sousedé považují právě sociálně-tržní blahobyt za brzdu, která kontinent chrání před návratem do pekel minulosti. Tím větší je ovšem jejich šok ze zjištění, že strategii, na níž moderní Německo založili a vybudovali, bude třeba zásadně revidovat. "Handel ist Wandel", obchod je změna, obchod proměňuje svět, říkávali. Teď jejich přesvědčení ztroskotalo na svých limitech. Nutno ovšem dodat, že na ně naráželo už mnohem dříve. Třeba v šedesátých a sedmdesátých letech, když německé firmy (například Volkswagen v Latinské Americe) v zájmu profitu přehlížely, jak se místní režimy chovají k jejich vlastním zaměstnancům. A třeba i v letech nedávných, když to opakovaly v Rusku a Číně.
Výsledkem je v prvním případě až naivní závislost energetická, v tom druhém obchodní, protože Peking je dnes v tomto ohledu největším partnerem Berlína. Objem jejich vzájemné výměny dosahuje čtvrt bilionu eur, tedy prakticky celého ročního výkonu české ekonomiky.
Univerzální viník
Kancléři Olafu Scholzovi (SPD) nějakou chvíli trvalo, než si připustil, že jeho vláda se prakticky ze dne na den ocitla v situaci, která nenabízí únikové cesty. Ani možnost vyčkávat, jak se věci vyvinou. Že poválečný svět už Kreml rozstřílel na řešeto a že Scholz stojí v čele kabinetu, který bude muset převést německou (a s ní také evropskou) společnost do nové epochy bouří, jakou si ještě před pár týdny neuměl ani představit. Doba se opravdu radikálně změnila, jen se to nestalo vlivem obchodu.
Německo je dnes ještě stále po ruce coby jakýsi univerzální viník neúspěšných mocenských her s Putinem, jež se nakonec vymstily celé Evropě a nejvíc trpící Ukrajině. Zároveň je ale také společností, která jako jedna z prvních začala opravdu systematicky pracovat na své změně. Na tom, aby už v blízké budoucnosti nemusela Kremlu posílat miliardy eur. Hodí se to mít na paměti zejména u nás, až zas se svou prakticky stoprocentní závislostí na ruském plynu budeme Berlínu připomínat, za co všechno momentálně může.
Autor je hlavním analytikem týdeníku Euro.
