Republika se na prahu svého svátku dočkala malé kulturní "kauzy". Už bylo na čase - o zdejší literatuře se ve veřejném prostoru prakticky nemluví; a problematická Státní cena pro Kateřinu Tučkovou za její román Bílá Voda teď poutá i pozornost lidí, kteří jinak o (českou) knížku nezavadí, jak je rok dlouhý.
Literární ceny by se měly udělovat za literaturu, nikoli za angažované psaní, zní nejčastější výhrada těch, kdo udělení normotvorného literárního ocenění Kateřině Tučkové kritizují. Podle nich jsou její kniha a práce sice záslužné, tematicky důležité, ale umělecky spíše průměrné. Spor tedy nevzniká z nepřejícnosti, nýbrž kvůli autorským kvalitám, jež se projevují i něčím jiným než jen aktuálním naladěním nebo prodejními čísly, v nichž se oceněné spisovatelce vyrovná málokdo.
Kolik lidí by si dnes například koupilo jedinečnou - a českým státem také oceněnou - Teorii spolehlivosti Ivana Diviše? Kritikům jde tedy v první řadě o to, aby jména, jež republika vytáhne na svůj literární piedestal, byla nezpochybnitelná. Ve většině případů zatím i jsou: Ivan Diviš, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Karel Šiktanc, Vladimírové Macura a Körner, Daniela Hodrová, Ivan Wernisch, Patrik Ouředník, Jáchym Topol, Ludvík Vaculík, Pavel Šrut.
Výjimky potvrzují pravidlo - třeba ocenění Pavla Brycze v roce 2004. Nadějný literát tehdy napsal zajímavou knihu, kdo si dnes ale jeho ukrajinskou ságu Patriarchátu dávno zašlá sláva pamatuje? Snad jen posluchači Českého rozhlasu Vltava, která v září opakovala sedmnáct let starou četbu tohoto státem oceněného díla. Bryczovi bylo 36 let, na Státní cenu za literaturu, která by snad měla být i oceněním celoživotní práce, možná trochu málo. Pokud však tehdy porota shledala jeho dílo zcela mimořádným a geniálním, zřejmě nemohla jinak než jej i s autorem vyzdvihnout. Jenže čas je někdy krutý a přísný recenzent…
Knihy s tajemstvím
Kateřině Tučkové bude za pár dní 42 let a nevypadá to, že by se s psaním chystala přestat. Nabízela se tady i příležitost s oceněním její práce ještě nějaký čas počkat, až vydá více plodů.
Tři romány, které jí zatím vyšly - Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a Bílá Voda - jsou pozoruhodné svými tématy, občas i zpracováním. První z nich je ještě klasickou biografií rodinné historie, jaké čtenáři znají třeba od Aleny Mornštajnové. Vypráví o nejdramatičtějších letech nově vzniklé Československé republiky z česko-německého pohledu. Další dvě knihy už míchají historické prameny s literární fikcí.
Nejeden poučený čtenář se přitom pozastavuje nad tím, že tahle hra na realitu a její dokumentaci nemá férová pravidla. Tedy, že dokument se v ní stává fikcí a naopak. Právě v tomto prolínání a prokluzování jako by však byla ukryta největší autorská síla Kateřiny Tučkové. Není to vždy strhující psaní, plné vynalézavého vyprávění a podmanivé práce s jazykem, ale jsou to knihy s tajemstvím. Tím, co čtenáře přitahuje. Spolu s lehce bolestnou nostalgií po minulosti a s naplňováním existenciální prázdnoty něčím, co vykazuje stopy nečasovosti - něčeho, co se nemění.
Když už Tučková píše, jsou to tlusté knihy. Konstruuje ságy rodů a míst, historie géniů loci, na něž pak věší dějinné události. Část čtenářské obce přesně to oceňuje. A část se táže, zda je možné už tuto konstrukci, která vyzdvihuje minulé do současnosti, považovat za literární kvalitu. Anebo zda se jí stává až samotné konkrétní psaní, které buď drhne, škobrtá a "šustí papírem", anebo se umně valí vpřed v rytmických proměnách jako divoká voda.
Není nezbytnou podmínkou skutečně podstatné literární tvorby určitá "nezajištěnost", jak je přesvědčen francouzský filozof, literární kritik a spisovatel Maurice Blanchot? Odvaha vzdát se nejrůznějších konstrukcí, o něž je možné se pohodlně opírat? Jistá mystika, bez níž se nedotkneme podstaty psaní, i když jako lidé lační křupání písmen spolkneme mnoho a mnoho zapsaného?
Letošní spor o Státní cenu, náš malý "pseudoskandál Tučková", krom těchto otázek jistě otevírá i další. Připomíná, jak problematickým způsobem jsou u nás dnes skládány nejrůznější kulturní poroty. Jak podivný je jejich byrokratický provoz, když umožňuje kontroverzní rozhodnutí i ve věcech, které by měly být ze své definice kontroverzí prosté. A také jak nešťastnou roli sehrává marketingové myšlení v případech, kdy jde o podstatnější záležitosti, než je reklama na knihy. Neboť není důležité jen to, co a jak moc se čte, co dokáže zaujmout, nýbrž i to, co vzniká a u čeho chce republika dát oficiálně najevo, že si toho váží.
Prvořadým přínosem ale jistě zůstává především oživení otázky, co si jako společnost představujeme pod pojmem literatura. Co od ní čekáme, proč se jí vůbec chceme zaobírat a ověšovat ji cenami. Kéž by nám to ve veřejné debatě vydrželo alespoň o něco déle než rozpaky nad volbou letošní laureátky.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
