Mikuláš s čertem a andělem. Táhnou ulicemi, vpadávají do bytů, děsí děti k smrti. Nosí dárky, pamlsky, dnes už málokdy uhlí. Mikuláš je úctyhodná postava, čert straší a slouží pro děti jako memento: Pozor! Když budeš zlobit, zavoláme na tebe rohatce. Má ten atavismus ještě smysl? Co to je za nápad, jednou za rok si takhle krutě zahrát s vlastními potomky? Proč to děláme? A neodvolávejme se na štědrého, svatého Mikuláše z Myry. Po tom dnes nikdo ani nevzdechne.
Mikuláš představuje něco jako nejvyšší autoritu. Všechno o dítěti ví, jako by ho sledoval. Napomíná ho za chyby a zlomyslnosti, za neposlušnost, chválí za dobré konání či nadání. Čert je opak, představuje trest za špatné činy, za zlé skutky, neochotu, vzdor. Obecněji ti dva symbolizují dobro a zlo. (Anděl je tam jaksi navíc, pro uklidnění srdcervoucích pláčů.) Potřebujeme ty dva ještě dnes? Potřebujeme rozlišovat mezi dobrem a zlem? Žijeme v 21. století mezi "svatým" a "ďábelským"? Žijí mezi těmi dvěma extrémně odlišnými póly naše děti? - Zjevně ne.
Mikuláš s čertem taky mohou být malou pomstou rodičů na dětech. Mám s tebou peklo každý den, tak si to jednou taky slízni, ty parchante. - Zároveň ale, podvědomě, zdrcující většinou nechtěně, je to divadlo, které odkazuje na jinou, hlubší dimenzi. Chtě nechtě, vědomky či nevědomky ji v sobě nosíme. Na rovinu odplaty za hřích, za zlé konání. Dětem, dokud jsou ještě vnímavé, otevřené, nepopsané, se tu říká: není jen běžný život, je něco nad ním a pod ním, za ním. Sebevětší bezvěrec to v sobě skrývá.
Je něco jako nebe a peklo. A je fuk, jestli jsme pohani, či věřící. Nebe a peklo, ocenění či zavržení, prostě funguje. V našich myslích, v našich srdcích. Co jiného je vědomí: toto dělám špatně, toto naopak dělám dobře? Pohybujeme se, ať chceme nebo ne, mezi dobrem a zlem. Nikde to není napsáno, nejde tu o zákony, o morálku, sedí to hluboko v nás, v podvědomí, v kostech a mase.
Mikuláš s čertem mají ještě jinou dimenzi - moderní. Trend dnešní úzkostlivé society zní: dítě je posvátné. Dítě se nesmí pohlavkovat, natožpak bít, mlátit. Dítě má svoje nezadatelná práva, není to věc, s níž můžeme po libosti nakládat. Ve škole i doma jsou zakázány fyzické tresty. Ani když kluk mlátí jiné děti, nesmí sám chytit facáka. To neexistuje, to by mělo dalekosáhlé dohry. Samo sebou se děti taky nesmí strašit. Psychické násilí je stejně závažný přečin jako fyzické násilí.
Dodnes si pamatuju, jak jsem z toho byla vystresovaná
A do toho se jednou za rok rozjede to šílenství se svatým a rohatým. Děti jsou vydány na pospas dvěma podivným, surreálným bytostem, které se vynoří z našeho neovládaného podvědomí a boří moderní trendy. Mnozí rodiče jsou zásadně proti fyzickým trestům, děti mají růst svobodně, volně. Ale jak se blíží Mikuláš, začnou shánět, kdo by jim domů přišel dítě pořádně vyděsit. Na jeden večer se propadnou sami do sebe.
Mikuláš s čertem dětem umožňují zažít strach, učit se s ním pracovat. Když si malý kluk bere od čerta punčochu, přemáhá se. Je na sebe pyšný. Dost možná se později dokáže postavit třídnímu agresorovi.
Předpokládám, že za pár let bude čert zakázaný, bude považován za psychické trýznění chlapečků a holčiček. Mikuláš možná pod dozorem sociálních pracovníků přežije. Spolu ti dva, bílý a chlupatý, budou chodit tajně a děti to nebudou smět říct ve škole (jinak by si pro ně večer mohl přijít čert).
Z internetové diskuse: "Za mě, já bych si domů nikdy čerta s Mikulášem nepozvala, sama si vzpomínám, jaké jsme z toho měli trauma, fakt jsme se děsně báli, a to k nám domů nikdy nepřišli, vždycky jsme se dívali jen z okna. Bydleli jsme na vesnici a tady jich třeba pět procházelo ulicema." Nebo: "Já si dodneška pamatuju, jak jsem z toho byla jako dítě vystresovaná. Od té doby u nás nebyli, protože jsem se strachy počůrala. Určitě mi nebylo víc než 4 - 5 let."
I já jsem jako dítě zažíval pěkně ostré Mikuláše. Hodně jsem během roku zlobil, můj bratr taky. Čerti k nám chodili obvykle dva, já lezl pod postel, oni mě strkali do nůše a odnášeli z pokoje. Můj slepý pradědeček to nesnášel, tloukl holí do podlahy a volal: "Nestrašte ty děti!" - Ale sám jsem svým dětem dělal Mikuláše s čertem taky. Proč? Nevadilo mi je trochu (zdůrazňuji trochu) vystrašit. Měli u sebe mámu a babičky a dědečky. Byli pod jejich ochranou a přežili to.
Dnešní představa výchovy je brutálně ochranářská. Žijeme v maximálně protektivní společnosti, která se pokouší minimalizovat rizika. Není to jen neustálé mytí rukou, ale i nápady jako bezpečnostní pásy v autobusech, potraviny olepené cedulkami s počtem kalorií, děti pohybující se už takřka výhradně v ochranných přilbách atd. Tendence, aby nezažily žádný stres, náraz, aby byly chovány v bavlnce.
Důsledek? Nic nevydrží. Neodolné, neomlácené, neotrkané. Chytí každou chřipku. Brečí, když jim spolužák podrazí nohy. Hroutí se kvůli trojce z písemky. Když dospějí, jejich největší kámoš je krabička pilulek na nervy a psychiatr.
Mikuláš s čertem umožňují zažít strach, učit se s ním pracovat. Když si malý kluk bere od čerta punčochu, přemáhá se. Je pak na sebe pyšný. Dost možná se později dokáže postavit třídnímu agresorovi, který nesmí od učitelky dostat ani pohlavek. Dokáže vzdorovat třídní šikaně. Snad Mikuláš s čertem nejsou až takové zlo. Dokud nám je "Brusel" nezakáže.
