Jsme 20 let v Evropské unii. Pokud aspoň minimálně vnímáme svoje okolí, pak nemůžeme nevidět důsledky svého pobytu v tomto silném mezinárodním společenství. Stopy pomoci EU najdeme úplně všude. Za necelý měsíc půjdeme volit poslance europarlamentu, ale pro většinu tuzemců to ani náhodou není rozhodující, určující událost.
Podle průzkumu, který agentura Ipsos zveřejnila v březnu, se pouhá třetina občanů chystá k volbám. Ale příliš na to nedbá ani stát. Pokud byste v době voleb (7. a 8. června) dleli v zahraničí, třeba v Belgii, nemůžete tam jít volit české europoslance. Nemůžete si vyřídit voličský průkaz a volit mimo republiku. Pokud žijete třeba v Bruselu a jste český občan, musíte si zajet volit domů nebo volit podle belgické kandidátky jako místní. Vlastně je to symbolické, dost plasticky to ukazuje vlažný český vztah k unii.
Čerstvý průzkum agentury Ipsos ukázal domácí motiv, proč chtějí jít Češi volit poslance europarlamentu: 37 procent zaškrtlo možnost "protože chci vyjádřit svůj názor vůči aktuální vládě". Je to divné? Ne. Ukazuje se třeba v předchozím průzkumu, že zájem o Evropský parlament a evropské orgány nebo chápaní jejich funkce jsou obecně mizivé. Prostě tím domácí populace nežije, moc ji to nebere.
Pak je logické, že eurovolby lidé nevnímají jako možnost hledat kandidáty, kteří budou v parlamentu slyšet, kteří tam uspějí a budou pracovat pro naše zájmy, pro naše skutečné, dnešní zájmy. Ale jako hlasování o vládě Petra Fialy.
Paradoxně takové referendum nepotřebujeme. Češi tuto vládu podporují minimálně, asi pětina ji bere, zbytek kritizuje a je nespokojený. A ti nespokojení samozřejmě dobře vědí, že by pětikoalici bolelo a poškodilo, kdyby v eurovolbách neuspěla, takže nemálo z nich jí to tam půjde nandat.
Za dvacet let v EU se velká část občanů nedokázala vymanit z tradičně českého postoje, který by se dal shrnout do sousloví "pasivně nadávám". Zvláštní, jak se některé čtyřicet let staré návyky zřejmě dědí z generace na generaci. I když to zas tak zvláštní není. Pokud se narodíte do rodiny, která vidí ve vládě a ve státu ty, které mají zařídit jejich štěstí, jejich úspěch, pak budete asi dost snadno tyto vzory pasivity automaticky napodobovat.
Paradoxně současná vláda "naše budoucí štěstí" svým způsobem zařizuje hned ve dvou rovinách: v postoji k největšímu nebezpečí dneška, tedy k Rusku, a ve snaze aspoň trochu šetřit a chránit státní rozpočet před bankrotem. Jenomže pasivně nespokojenému voliči tohle nesedí, on chce teď levné energie, teď levné potraviny, teď levná auta na naftu a benzín, teď levnou dopravu a teď levné, dostupné bydlení.
Obří roli v tom "referendování" o vládě hraje opozice. Michal Kormaňák, ředitel vnějších vztahů Ipsosu, k tomu říká: "Četnost zaškrtnutí motivu vyjádřit se k vládě roste s věkem dotázaných. Starší a nejstarší voliči jsou dnes typickými stoupenci ANO. Lídru hnutí Andreji Babišovi se daří přetavit eurovolby v hlasování o Fialově koalici."
Babiš jako "vrhač vidlí"
A jsme doma. Dokonalým symbolem postoje "pasivně nadávám" je právě opozice, především pak její lídři Andrej Babiš a Tomio Okamura. Babiš nenabízí žádné aktivní recepty na složité problémy dneška, jako jsou třeba peníze na důchody. Nemá je. Je to typický "vrhač vidlí". Nechce se dohadovat, chce do spolupráce házet vidle. Proč? Aby si udržel v Česku oblíbenou a po desetiletí pěstovanou pasivní nespokojenost. Babiš ji dokázal proměnit přímo v pasivní agresi.
Michal Kormaňák jako problém vidí i to, že si podle něj, tedy podle výzkumů Ipsosu, voliči "stále nedokážou EU moc s ničím spojit. Nevědí zkrátka, co zaškrtnout, tak zvolí kvůli současné vládě". To je opět pozoruhodné. Masa neví, s čím si EU spojit. Jsme součástí druhé největší ekonomiky na světě, a to jak nominálně, zde po Spojených státech, tak podle parity kupní síly, zde po Číně, ale nevnímáme to.
V době války na Ukrajině jsme součástí mimořádně silného celku (i když si tento celek svou sílu často sám vůbec nepřipouští), který nás do značné míry chrání, který nám umožňuje velmi solidně přežít, ale nevnímáme to. Proč? Na vině jsou na prvním místě domácí politici, kteří u nás ve zdrcující většině za těch 20 let nedospěli a na EU se stále dívají jako děti na zlé, diktující rodiče.
Je to paradox. Politici, které domácí voliči činí odpovědné za své štěstí, za svoji budoucnost, to samé opakují směrem k unii. To ona nám cpe Green Deal, to ona nám diktuje migrační pakt, to ona nám chce vzít benzíňáky a to ona nás nutí nekouřit.
Je nějaká naděje na obrat v mladé generaci? Pokud tu naději chcete mít, nesledujte sociologické průzkumy. Podle Ipsosu se prvovoliči chystají jít k eurovolbám ve větším počtu. Super, to zní nadějně, snad aspoň mladí chápou, že nám velký mezinárodní celek prospívá, že na něm závisíme a že je dobré v něm a pro něj pracovat.
Tohle jsme si naivně říkali i před dvaceti lety, jenomže se ukazuje, že podle Ipsosu lidé ve věku 25 až 34 let tvoří skupinu, která eurovolby nejvíc bojkotuje. Michal Kormaňák vysvětluje, že se tato věková skupina zajímá nejen o eurovolby, ale o jakékoli volby podprůměrně, málo, "řeší hypotéky, děti a veřejné dění jde stranou".
Na první pohled v tom nenajdeme nic nelogického - starají se o sebe. Zároveň to ale znamená, že se z nás stále nestala moderní, svobodná společnost. V ní si přece lidé uvědomují, že jsou odpovědni nejen za sebe, ale i za svoje okolí, za stát a jeho směr. Dokonce i za Evropu a její směr. Pokud toto vědomí absentuje, postoj masy zase sklouzne do starého, tradičního "pasivně nadávám".
Video: Předvolební debata Aktuálně.cz Evropa pro mladé
