V jedné oblasti se držíme na špici Evropy a světa - v konzumaci alkoholu, prostě v chlastu. Podle dat OECD jsme čtvrtí za Francií, Rakouskem a Litvou (ta vede), zvládneme v průměru 11,6 litru čistého lihu na osobu za rok. Pijeme jak duhy. O něco víc muži, ale ani ženy a děti od patnácti let se nedají zahanbit. Alkohol považujeme za "naši drogu", není to však úplně výstižné, mnoho českých občanů by zřejmě vůbec nepřipustilo, že je pivo, slivovice či víno droga a že jsou "zdrogovaní", když se opijí namol či o něco méně.
Podle Výroční zprávy o stavu ve věcech drog za rok 2017 Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti se, my, Češi, neměníme: "Denní konzumace alkoholu v dospělé populaci zůstává dlouhodobě na stejné úrovni (7,7-9,5 % podle studie), mezi muži je na výrazně vyšší úrovni. V kategorii rizikové konzumace alkoholu se nacházelo celkem 16,8 % populace ve věku 15+ let, z nichž 9,0 % spadalo do kategorie vysokého rizika. Při přepočtu na dospělou populaci ČR se přibližně 1,6 mil. osob nachází v riziku vzniku problémů spojených s alkoholem, z toho 900 tis. ve vysokém riziku. Denních konzumentů alkoholu je přibližně 600 tis., z toho přibližně 100 tis. konzumuje nadměrné dávky alkoholu denně."
Asi nemá smysl pokračovat, skoro 17 procent Čechů, necelá pětina (!), spadá do rizikové spotřeby alkoholu. Zarážející, nebezpečné. Státní pokladnu přijde nadměrné pití ročně asi na 56,6 miliardy korun - ztráta produktivity, léčba, kriminalita, invalidita a předčasná úmrtí.
Alkoholiků je u nás mnoho (podle studií přes 600 tisíc), ale my je moc nevnímáme, jsme na ně totiž zvyklí, "bejt nalitej jak puma" je česká normalita. Přijde nám to většinou mírně zábavné, pokud opilec vysloveně neotravuje, neškodí. Tolerance k pití je obrovská a není divu, běžně pije zdrcující většina mužů a velká většina žen. Odtud plyne, že děti nás, dospělé, vidí pít s chutí, "veselit se". Dokonce je zřejmě velmi častým jevem, že veselo je jedině s chlastem, zatímco bez panáka, džbánku piva či lahve vína je doma smutno a nudno, ne-li rovnou dusno.
Díky zdomácnělosti alkoholu (Bolí tě břicho? Dej si panáka, to tě spraví! Nemůžeš spát? Dej si večer pívo!) máme pocit, že ho máme pod kontrolou. Zdánlivě nám pomáhají statistiky: o polovinu klesl počet trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu, o 44 procent počet dopravních nehod způsobených pod vlivem alkoholu, o 40 procent počet mrtvých při dopravních nehodách způsobených alkoholem. Počet pacientů hospitalizovaných kvůli duševní nemoci způsobené alkoholem klesl o pětinu. Na druhou stranu o 18 procent stoupl počet zemřelých na alkoholické onemocnění jater (nemluvě o jiných orgánech).
Veselit se i bez drogy
Nejlepší přítel chlast nás úspěšně zabíjí. Kdyby šlo jen o jedince, kteří se upili k smrti, nebylo by to ještě tak zlé, jejich volba. Ale alkoholismem trpí celé rodiny, komunity, pracovní party. Dělat s opilcem je malér, nejenže prudce klesá jeho schopnost včas reagovat, k nule se řítí i spolehlivost. Žít s opilcem je čiré martyrium, očistec na zemi. Pokud se hledají příčiny, proč se rozpadá tradiční rodina, chlast je nesporně jednou z nich.
Český problém s nezřízeným pitím tkví v tom, že už v něm pro většinu nenalezneme nic svátečního, nepijeme jednou za čas, jako jdeme jednou za čas na operu nebo na koncert. Dávno to přestal být svátek: Tak dnes si dáme do nosu, ne? Je to normalita, běžnost, samozřejmost.
Tahle normalita pak způsobuje rakovinu dutiny ústní, hltanu, hrtanu, jícnu, žaludku, střev, konečníku, viz cestu alkoholu trávicím traktem. Dál rakovinu jater, ale i prsou u žen (nejhorší škody jsou napáchány ve spojení s estrogenovou terapií v menopauze).
V Česku je stále dál levný alkohol, proto fungujeme jako evropské centrum opíjecí turistiky. Stali jsme se prostě vyhlášenou "chlastací republikou". Pěkného na tom není vůbec nic.
Dá se spotřeba alkoholu razantně snížit? Obecně, "státně", se má za to, že by zabralo, kdybychom alkoholu omezili reklamu a zdražili ho. Reklama, jak víme, souvisí s nadměrnou českou tolerancí k pití. Ale i kdyby se omezily reklamy ukazující chlapáky s pivem a šťastné dámy s dvojkou bílého či aperol spritzem u rudě namalovaných rtů, pořád to bude "naše droga", řešení splínu, laxans, únik. Já a moje milá flaška… A stále tu budou české "vzory", třeba špičkoví politici hrdě a chtivě třímající sklenici piva, vína, tvrdého v ruce.
Všimněte si, jaké pohoršení (doslova) vyvolá člověk, který ve společnosti nepije alkohol, abstinent/ka, to slovo zní skoro jako urážka a minimálně obsahuje zprávu "je ňákej divnej", "divná". K tomu připočtěme, že nikoli dvouocasý lev, tedy abstinující šelma, ale pivo je český národní symbol. Na Moravě se pak přidává slivovica (Ty si nedáš? Co s ním, boha jeho, zase je?).
Od tohoto "drinky drinky" stavu do "nepít je normální" vede neskutečně dlouhá cesta, nejspíš nekonečná. Ale první, co můžeme udělat, je neholedbat se pitím před dětmi a samozřejmě jim ho nedávat. Být před nimi veselí, rozmarní, zábavní i bez chlastu. Možná pak s údivem zjistíme, že můžeme mít náladu i bez této národní drogy. Druhá věc, nenutit lidi pít, když už sami musíme. Tohle "netrhej partu" je doslova nechutné, bohužel ale naprosto běžné.
Třetí věc? Pít vodu, je skvělé (ne tu ohnivou). Čtvrtá? Podívejte se, jak chodí prezident. Chcete chodit taky tak?
