Máme za sebou několik studených dnů svlažených deštěm. Počátek srpna byl u nás druhý nejchladnější a nejdeštivější od roku 1991. V průměru bylo 14,9 stupně Celsia a napršelo 72 milimetrů srážek, jak informoval Český hydrometeorologický ústav. Skvělá zpráva, bohužel jedna z mála.
Podle mezinárodního výzkumného programu ICP Forest naše lesy chřadnou nejvíc v celé Evropě. Máme téměř 80 procent silně poškozených jehličnanů ze všech 30 zemí, kde každoročně probíhá měření. Česko a Francie jsou na tom nejhůř. ICP Forests měří zdraví evropských lesů pravidelně od roku 1986, zjišťuje, nakolik stromy ztrácejí listy či jehličí.
Podle domácích statistik trpí výrazným poškozením skoro čtyři z každých pěti jehličnanů. Ztráta jehličí dosahující 25 až 60 procent vůči "referenční koruně zdravého stromu", tedy vůči zdravému kusu, byla v roce 2021 identifikovaná zhruba u 70 procent jehličnanů, meziročně to skočilo o tři procentní body nahoru. Výrazně poškozených najdeme téměř 80 procent všech jehličnanů starších 59 let. Odumírání koruny přímo souvisí s odumíráním kořenů a se snížením přírůstu i s úhynem stromů. Negativní vývoj potvrzuje také české ministerstvo zemědělství v loni zveřejněné Zprávě o stavu lesa.
Je dobré připomenout, že lesy fungují jako plíce Evropy i celé planety, čistí vzduch, zadržují vodu, vlhko a, jak zažil snad každý z nás, poskytují v horkých dnech tolik žádoucí stín, bez něhož se při oteplování neobejdeme. Zároveň ale české lesy trpí nedostatkem vláhy. Jsme zemí, do níž voda nepřitéká, fungujeme jako "střecha, z niž jen odtéká", proto ji musíme v maximální možné míře zadržovat. Což je stále dál víc teorie než praxe.
Hnutí Duha, jež na varování ICP Forests upozornilo, připomíná také poslední srovnávací studii Stav evropských lesů, již připravil tým 36 mezinárodních expertů pro Ministerskou konferenci na ochranu lesů v Evropě. Podle ní mají české lesy v evropském srovnání dlouhodobě vážný problém. Při změnách klimatu je jasně vidět, že deset let staré predikce, jež předvídaly konec smrkových monokultur ve střední Evropě, měly pravdu. Hnutí Duha píše: "Nevhodně vysázené lesy se rozpadají po celé republice a v nížinách, kde dosud odolávají, pravděpodobně rovněž během několika let uschnou."
Záchranu by zřejmě nabídlo ochlazení, jaké jsme zažívali na počátku srpna, a s ním dostatek dešťů. Jenomže na nic takového se nemůžeme spoléhat, trend více posledních let je přesně opačný a každý, kdo chodí pravidelně po lesích a vnímá je, vidí, jak tamní půdu zachvacuje sucho, jak vysychají potoky a potůčky. Zadupete tam v létě a zvíříte prach.
Koordinátor kampaně Hnutí Duha nazvané Zachraňme lesy Jan Skalík říká celkem nekompromisně: "Stát už desetiletí leje miliardy z našich daní do umělých výsadeb a výsledek je, že máme nejvíc nemocné lesy v celé Evropě. Mají-li čtyři z pěti jehličnanů výrazný zdravotní problém, není řešením, abychom uspěchaně sázeli a připláceli na další jehličnaté sazenice." Dodává, že by ministerstvo zemědělství mělo konečně přijít s návrhem nového lesního zákona, který tuto praxi skončí a začne budovat zdravé lesy.
Ideologie, ani ta zelená, nepomáhá, vytváří jen válečná pole
V Evropské unii Česko patří k lesnatějším státům. Pokrytí našeho území těmito porosty činí 36,8 procenta (viz Fakta o klimatu). To je sice méně než evropský průměr, který dosahuje 43,5 procenta, ale evropské číslo významně zvedají nejvíce lesnaté státy, především skandinávské země: Finsko má 76,2 procenta, Švédsko 74,5 procenta lesů.
Pralesů a přírodních lesních porostů, které se řadí k nejbohatším ekosystémům, je u nás bohužel jen zlomek. Jejich rozloha je menší než 1000 hektarů, méně než 0,03 procenta celkové rozlohy lesů. V unii pralesy a přírodní lesní porosty zaujímají stokrát větší plochu, tedy tři procenta zalesněné půdy. Celkově se v Česku nachází přibližně 2,9 milionu hektarů lesů. A naše zásadní potíž? Lidské zásahy, inženýrství. České lesy jsou hospodářsky pozměněné v takové míře jako snad v žádné evropské zemi se srovnatelným či vyšším zalesněním.
Jak se vymírání lesů bránit? Rozhodně to není jen věc ministerstva zemědělství, vlády, úřadů. Zásadní je uvědomit si, připustit, že u nás sice stále roste poměrně dost lesů, ale rychle hynou. A že bez lesů, nebo s minimem lesů, se postupně proměníme v úplně jiný, nehostinný, vyprahlý, jen s obtížemi a bez radosti obyvatelný svět. My sami, nejen vědci, to potřebujeme vědět, my sami máme tlačit na politiky, aby lesy chránili. Jde o budoucnost. O budoucnost zřejmě mnohem bližší, než jsme si dosud byli ochotni připustit. Jak píše Hnutí Duha, sázet v této zjevné situaci další jehličnany vypadá jako jasná chyba.
Recepty, jak lesy chránit, jsou až notoricky známé. Patří sem druhová rozmanitost stromů, žádné monokultury, a zároveň stromy různého stáří. Víme, že máme část stromů ponechat na dožití a zetlení, netěžit. Lesy pak lépe odolávají suchu a kalamitám. Jako chyba se jeví velké holoseče, které se pak uměle zalesňují a vzešlé stromy jsou přecitlivělé, slabé a neodolné vůči kalamitám všeho druhu.
Les by neměl být, alespoň na části své plochy, "inženýrský", projektovaný člověkem, který na něm chce především vydělat. Měl by mít možnost žít si divoce, po svém, protože nejsilnější je tehdy, když sám reaguje na změny prostředí, ve kterém se vyskytuje, když se na ně sám adaptuje.
Lesy těžce ničí i vysoká zvěř, pokud je přemnožená. Proto je žádoucí nechat do nich vrátit i divoká zvířata, která budou udržovat přirozenou rovnováhu a stromy de facto chránit. Třeba vlky. To všechno vyžaduje změnu našeho přístupu, myšlení. Proměnu z "pána tvorstva", který to všechno diriguje, řídí, lajnuje, na skromnou, své omezenosti si vědomou "součást přírody", jež přiznává, že její zásahy jsou často ničivé. Vycouvat z polohy "macha v přírodě" do vědomí, že smysl má pokora vůči přírodě. Je to těžké, ale nezbytné.
Ještě něco hraje roli. Existuje dnes nejen více cenných ekologických organizací jako třeba zmiňované Hnutí Duha, ale taky "zelená ideologie". Jakmile se cokoli pozitivního, jak vidíme třeba na feminismu, změní v ideologii, stane se z toho snadno a rychle válečná zóna. Nepotřebujeme zelenou ideologii, ale široké vědomí veřejnosti, že jsme si přírodu sami poničili a že je pro nás výhodné a nezbytné ji aspoň trochu nechat vrátit do původního stavu. Nenávist k divočině by měl vystřídat obdiv k divočině. Lesy za to stojí.
