Už dlouho se v Česku nenabízela taková příležitost oškubat stát jako za covidové krize. Kdo se roky porůznu pokoušel přesměrovat penězovody ve svůj prospěch, teď napřel veškeré síly. A často úspěšně. Můžeme to ilustrovat na více než bilionové protikrizové pomoci, z níž šla ale na deklarovaný účel jen čtvrtina. Ve státních rozpočtech vidíme stamiliardové sekery způsobené nikoliv covidovými kompenzacemi, ale lobbingem, který s důsledky pandemie nijak nesouvisí.
Na Západě se tomuto ovládání země mimo zvolené politické struktury říká "deep state". Na náš český korporativismus to je ale asi trochu silné slovo, protože nejde o žádné supertajné organizované spiknutí. Mnohem spíše o společné úsilí mnoha zájmových skupin urvat si z rozpočtu, co jen je možné. Což v krizi se slabou a dezorientovanou politickou elitou jde překvapivě snadno.
Protože pod svícnem bývá největší tma, lze to velmi dobře ilustrovat na segmentu, který byl během krize nejvíce zatížen, totiž na zdravotnictví. Počátkem minulého roku, tedy ještě před covidem, chtěla vláda do sektoru nasypat 3,5 miliardy korun. Pak ale udeřil vir a premiér slíbil, že to bude během dvou let rekordních 53 miliard. To mělo bohatě stačit, i nyní se odhady zdravotnických nákladů způsobených pandemií pohybují okolo 40 miliard.
Jenže ejhle, najednou je z ničeho nic nutné razantně navyšovat i platby za státní pojištěnce, tedy děti, důchodce, nezaměstnané či například vězně. Od příštího roku to bude na každou hlavu o dvě stovky více, úhrnem tedy přes 14 miliard. Proč? Kam? Nač? Tolik snad stojí zvláštní odměny pro "první linii", které mnozí zdravotníci ještě ani neviděli?
Neptejte se, není to slušné, přece je to kvůli covidu. Ale jen tím to být nemůže. Mnohem spíše se nyní pod českým zdravotnictvím potajmu ve velkém překládá peněžní potrubí. A co je nejhorší: vzhledem k tomu, že systém stále není reformovaný, nemůžeme ani na chvíli doufat, že se během pár let nedostane do další, ještě hlubší krize.
Placebo najednou přišlo k chuti
Názorové veletoče Andreje Babiše, který začínal jako pravicový liberál s voliči TOP 09, ODS a Věcí veřejných a skončil jako socialista v čele voličů ČSSD a KSČM, už není možné ani spočítat. Premiérova konzistence dosáhla bodu varu a vypařila se. Přesto aktuální vládní návrh stojí za speciální zmínku.
Ze dvou důvodů. Jednak jde o opravdu hodně peněz. Platby za masu státních pojištěnců rostly dlouhé roky jen pomalu. V roce 2009 přišly erár na skoro 50 miliard, o deset let později na něco málo přes 70, ale od té doby to jede. V roce 2020 to už máme za skoro sto miliard, letos to bude za 130 a příští rok za více než 140. Dál už to raději nikdo nepočítal.
Kdo namítá, že je to účet za pandemii, mýlí se. Pokud by tomu tak bylo, měla by se částka ve výhledu zase snižovat, protože ekonomika poroste a s ní i výběr pojistného. Ale ono to vypadá, jako by českému zdravotnictví někdo vir už naordinoval na "jeden furt".
Druhý důvod, proč o tom psát, je politický. Andrej Babiš jako ministr financí mocně odstřeloval - a to zcela správně - oponenty i tehdejší koaliční socialisty. Navyšování plateb za státního pojištěnce kategoricky odmítal. Všechny ty dopisy mu tehdy psal jistý poradce Adam Vojtěch. Takto se pustil například do šéfa České lékařské komory Milana Kubka v roce 2016: "Domnívám se, že vámi požadované miliardy navíc za tzv. státního pojištěnce, tedy z peněz všech daňových poplatníků, nejsou skutečným lékem na problémy českého zdravotnictví, ale pouze placebem, které nebude mít bez systémových změn českého zdravotnictví žádný dlouhodobý efekt."
Babiš s Vojtěchem už skoro pět let příslušné ministerstvo ovládají, s nevyhovující platbou ale dosud neudělali nic. Ani nesnížili obří počet těch, za které ji stát odvádí. Ani nepřevedli její navyšování do transparentního vzorečku, který by byl prost aktuálního neprůhledného lobbismu.
Co je dnes prezentováno jako úspěch a tečka za koronavirem, představuje ve skutečnosti naprosté selhání a začátek velmi nákladné krize rychle se prodražujícího zdravotnictví.
Snění zakázáno
Začíst se znovu do profilové knihy Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím, kterou by nyní měl již pátým rokem naplňovat, je čím dál nemožnější. Jakmile se do ní člověk pustí, vše rozmažou slzy smíchu i zoufalství. Tak třeba:
"Musíme se učit v zemích, jako je Nizozemsko nebo Švýcarsko. Tam mají na rozdíl od nás skutečné zdravotní pojištění. To znamená, že zdravotní pojišťovny si mohou konkurovat v tom, jaké služby nabízejí, a taky v ceně pojistného. K tomu je ale u nás třeba rozdělit odvody do systému veřejného zdravotního pojištění. Jejich první část by tvořily jako doposud procentuální odvody podle příjmů. Peníze, které pak přerozděluje stát. Pak by tu ale byla druhá část, zásadní změna. Osobní platba, kterou bychom platili přímo zvolené veřejné zdravotní pojišťovně. Každý by si vybral, které chce dát peníze, podle toho, co poskytuje."
Co ale Babiš reálně udělal, míří přesně opačným směrem. Místo vytváření prostoru pro konkurenci chce pojišťovny slučovat. Místo rozdělení odvodů tu máme pořád jednu hromadu, která připomíná bezednou káď v husitském Táboře. Místo více soukromých plateb formou připojištění erár platí čím dál více z našich daní. Místo možnosti volby číhá ve zdravotnictví jednosměrka už i tam, kde nebývala. A samotný resort je zcela rozmetaný každoměsíční výměnou ministra.
To je vskutku tristní vizitka jednoho ze základních státních systémů, na který se řítí další velká krize - demografická. Stárnutí populace se státu prodraží nejen na penzích, ale nejvýrazněji právě ve zdravotní péči.
Ale reforma je zakázané slovo. Předvolební sliby z minulých sněmovních voleb jsou vyzmizíkovány před těmi nadcházejícími. Mnoho hráčů v bílém byznysu je nyní nadmíru spokojeno, jak prší miliardy. A na nás ostatních je zaplatit účet za placebo, které Babiš ještě před pár lety tak mocně proklínal.
