„Evropa se často definuje jako prostor, v kterém kolují stejné myšlenky, ale protože jsme se za prezidentství Václava Klause těchto myšlenek zřekli, vše evropské odmítal, dodnes tu není státník, který by dokázal evropské myšlení obohatit o nové výzvy, jako to činil Havel, ani nový spisovatel jako Kundera. I kvůli tomu není důvod, aby si nás v Evropě, natož v zámoří, někdo všímal," píše pro Aktuálně.cz spisovatel a publicista Karel Hvížďala.
Někteří Američané chtěli na Twitteru České republice vyhlašovat válku. Spletli si totiž Česko s Čečenskem, odkud podle původních informací měli pocházet oba pachatelé atentátu na účastníky bostonského maratonu, při němž byli 15. dubna zabiti tři lidé a 170 vážně zraněno.
Omyl vznikl nejspíš z toho, že Čečna se v angličtině píše Chechnya, což někteří, včetně jednoho agenta CIA, považovali za zkratku Czech Republic. K podobným záměnám ale dochází i ve francouzštině. Zmíněný agent se dokonce domníval, že náš první prezident se jmenoval Džochar Dudajev a jeden atentátník se jmenuje po něm.
Tato informace se objevila i na webových stránkách New York Post a dle některých zdrojů i na CNN a NBC. Teprve když prestižní média zveřejnila zprávu, že Čečna leží na jihu Ruska, přestaly se šířit mylné informace typu, že Čečna je předměstí Prahy. I na Twitteru ale někteří na chybu upozornili.
Tolik fakta. Otázka, na kterou se nyní pokusím alespoň ve stručnosti odpovědět, protože by nás měla zajímat, zní: Proč k takovému omylu mohlo vůbec dojít? Jinými slovy: Proč se o nás tak málo ví?
U moře s prezidentem Titem
Odpovědi můžeme hledat již ve středověku, kdy o sobě věděly nejprve takové země, které provozovaly mořeplavbu, proto i malé státy, jako je Portugalsko, Švédsko, Belgie či Holandsko, jsou více v povědomí i lidí ve vzdálenějších zemích. My ležíme ve středu Evropy a naši obchodníci jezdili na trhy jen k sousedům do Bavorska a do Rakous. Tam o nás také dodnes vědí, i když ani Karlu IV. se nepodařilo odklonit obchodní cesty tak, aby vedly přes Prahu: zřejmě hlavně kvůli horám a později kvůli tomu, že Hrad byl prázdný - nebylo tu dost odběratelů. Obchodní trasy Bohemii obcházely na severu přes Drážďany a na jihu přes Salzburg.
Absolventi prestižních humanitních univerzit ve Spojených státech o nás nejspíš něco vědí, protože náš první prezident měl za ženu Američanku rozenou Garrigue a její matka pocházela ze staré chicagské rodiny Whitingů. Ve Spojených státech rovněž Masaryk vyhlásil v roce 1918 nezávislost Československa: text deklarace nakonec byl nucen zkrátit, aby se vešel do formátu tehdejších novin The New York Times.
Vzhledem k tomu, že jako nezávislá státní entita nefungujeme ani sto let, je pochopitelné, že nejsme pevně ukotveni v podvědomí lidí, kteří nemají vyšší vzdělání: ani nevědí, že jsme se rozdělili, a stále o nás velmi často hovoří jako o Československu. Při rozdělení se nestřílelo, a proto jsme se nedostali na první stránky médií a do hlavních zpráv. Na této neznalosti ale není nic divného, většina Čechů asi taky neví, kde ve Spojených státech leží třeba stát Montana. Jsme na tom tedy obdobně.
V Evropě, a to již na západě Německa, si nás pletou či pletli většinou s bývalou Jugoslávií a domnívali se, že náš prezident je Tito a ležíme u moře. Koneckonců, to si myslel i Shakespeare, který v Zimní pohádce (The Winter's Tale) v roce 1610 umístil Bohemii k moři.
Američan Forman, Francouz Kundera
Problém je možná i v tom, že náš ve světě nejznámější produkt je plzeňské pivo, které ale celý svět zná pod pojmem Pilsner Urquell, a že oba naši nositelé Nobelovy ceny mají německy znějící jména Heyrovský a Seifert. Za naši ztíženou lokalizaci do jisté míry může i složitost češtiny: My totiž předpokládáme, že „e", „i" a „u" vyjadřují stejný zvuk. Městu Brunn či Brünn říkáme Brno a nechápeme, proč by se mělo psát Berno, Birno nebo Burno, připomínají lingvisté. I Prahu většina lidí zná jako Prag, Praga či Prague.
A naši současní nejslavnější umělci, Forman a Kundera, jsou považování ve světě spíše za cizince: Jeden za Američana a druhý za Francouze. Podobně sportovce Navrátilovou a Jágra považují v zahraničí za Američany, stejně jako o firmě Bata málokdo tuší, že pochází ze Zlína a původně se četla Baťa, ač její prodejny s obuví jsou známé po celém světě.
Pevný domicil v České republice měl jen Václav Havel (četli ho Vaklav Havel), který se do světového povědomí vepsal jako jedna ze tří ikon změn v roce 1989: papež Jan Pavel II. představoval duchovní symbol, Lech Walesa byl hrdinou dělnické Solidarity a Havel fungoval jako intelektuální ikona: přispěl svými intelektuálními výkony (jeho esej Moc bezmocných vyšel po celém světě) k tomu, aby „unesená střední Evropa" (termín Milana Kundery, jehož esej se stejnojmenným názvem vyšel také na celém světě) byla opět přijata do Evropy. Aby se Česká republika i ostatní státy tohoto regionu staly součástí NATO i Evropské unie.
Evropa se často definuje jako prostor, v kterém kolují stejné myšlenky, ale protože jsme se za prezidentství Václava Klause těchto myšlenek zřekli, vše evropské odmítal (proto se mu říkalo v Německu Václav NEIN), dodnes tu není státník, který by dokázal evropské myšlení obohatit o nové výzvy, jako to činil Havel, ani nový spisovatel jako Kundera.
Zato všichni vědí, že Gombrowicz, Miłosz či Mrozek jsou Poláci a pilně naslouchají intelektuálním projevům jejich ministra zahraničí Sikorského, jehož žena je Američanka. I kvůli tomu není důvod, aby si nás v Evropě, natož v zámoří, někdo všímal. A podobně v technologiích jsme nepřinesli světu nic tak nového jako třeba malé Finsko, jehož Nokiu zná kdekdo. Zatím nám stačí (a jsme na to dokonce hrdí, viz výroky Zemana), že jsme se stali levnější montovnou Evropy, a to je málo.
Skanzen Česko
Bohužel ale velmi často i naše propagační publikace či časopisy určené pro zahraničí, které návštěvník najde na našich ambasádách, nás nepředstavují jako moderní zemi, ale spíše jako skanzen, v němž jsou úžasné staré hrady a zámky, starobylé uličky a plnoštíhlé selky v krojích. Z novinek je tam vidět často jen Tančící dům architektů Franka Gehryho a Vlado Miluniče - ale jak známo, jeden je Američan a druhý Chorvat. A pakliže je tam ještě nějaké auto, je to škodovka, která ovšem patří Volkswagenu, který z ní díky svým technologiím a marketingu udělal zase světovou značku.
Ale i původní zakladatelé firmy Laurin a Klement byli Němci a hlavní konstruktér byl později Otto Hieronymus, který do této továrny přešel z firmy Benz und Daimler. A později, až do roku 1925, byla tato továrna ve světě známa jako Reichenberger Automobil Fabrik.
A postavíme-li naši reklamu - jako nedávno, kdy jsme předsedali chvilku Evropě - na tom, že kostka cukru je český vynález, tak si lžeme do vlastní kapsy, jak je možné zjistit i na webových stránkách Dačic. Ředitelem cukrovaru v Kostelním Vydří u Dačic byl Švýcar Jakob Rad a cukrovar založili němečtí bratři Franz a Thomas Grebnerovi a panství patřilo hraběti Dalbergovi, který byl Rakušan. Výroba cukru tam trvala pouhých devět let, protože pěstování řepy se tam nedařilo, cukrovar skončil v úpadku a pan Rad odešel do Vídně.
Tohle všechno v Rakousku a Německu vzdělanější lidé vědí. Místo abychom z toho udělali přednost, tedy říkali, že jsme starou součástí promíchané střední Evropy, překrucujeme dějiny, a tím jsme směšní: přiznáváme, že se stále ještě obrozujeme a nejsme dospělí.
Podíváme-li se ale na to, co se o nás psalo ve Spojených státech ještě v roce 1921, tedy brzy po založení republiky, zjistíme, že jsme svůj obraz v očích toho druhého příliš nezměnili.
Například Maynard Owen Williams v The National Geographic o nás napsal: „Oblíbený pohled na Prahu se naskýtá z ošklivé rozhledny na Petříně... Praha je v podstatě ideálním městem pro pěšího poutníka, který se rád toulá středověkými uličkami... Stejně oblíbené jako poštovní známky jsou dnes v Čechách také tisícikorunové bankovky vyrobené v Americe.... Číšník vám vrací drobné stejným způsobem, jakým kulisáci v maloměstských operách napodobují sněhovou bouři: odhazuje jednu bankovku po druhé, dokud ho nezačne bolet ruka. Ani on, ani zákazník si nedělají těžkosti s počítáním... Češi jsou dobrými umělci, ale špatnými obchodníky... V Praze se člověk nemůže zbavit pocitu, že v hlavním městě si až příliš mnoho lidí bezstarostně užívá sladkého života..."
Bohužel tak nějak podobně o Česku píší i dnešní autoři a v tak často u nás zdůrazňované přednosti - kreativitě - vidí jen důkaz toho, že tu nic řádně nefunguje, a proto musíme stále improvizovat, což brzdí naší produktivitu. Snad jen už nepomlouvají rozhlednu na Petříně.
Taky bychom mohli říci: Nikdo z nás nemůže číst vlastní příběh. Může ho jen prožít a prožíváme-li většinu života v pelíšku naší kotliny, moc se toho o sobě nedozvíme. To nám záměna Česka za Čečnu opět důrazně připomněla.
