reklama
 
 

Česko je karikaturou státu, jehož 100. výročí si připomíná

25. 10. 2018 7:30
"Od prvního roku samostatnosti se soustavně pracovalo proti politické podrážděnosti a prováděla se myšlenka spojiti a zahojiti Evropu." Ne, v tom se po stu letech opravdu nepoznáváme.

Oslavy sta let od vzniku Československa, které připadají na 28. října, jsou nepřehlédnutelné. Jenže; proč slaví právě Česko, které se té dávné zemi nepodobá? Jistě, řeknete, že ti, kteří ten stát zakládali, byli především Češi. A v kulisách, které jsou stále víceméně stejné. Krajiny i města.

Jenže stačí to? Podívejme se na obraz Československa, který si dnes zpětně malujeme, a srovnejme ho s reálným stavem České republiky. Začneme prezidentem: jak se podobá T. G. Masaryk, důstojný, sportovně založený abstinent, zcestovalý intelektuál, současnému prezidentovi (podrobnosti netřeba uvádět)? Jak se podobají jejich priority, jejich mluva, jejich zahraniční orientace? Ke kterým zemím hledí s důvěrou a touhou po inspiraci? Jak se podobají jejich vlastnosti, jako je pokora či úcta? Kterých profesí a lidí si jeden či druhý prezident vážil či váží, a které naopak hanil/haní?

Srovnejme si také ideály, jaké obyvatele té které země provázejí; nejdříve ty současné, ideály dnešního Čecha - jaké vlastně jsou? Víme, jaké ideály provázely československé vlastence: věřili snu, který se naplnil, a ten sen se jmenoval samostatný stát. Věřili, alespoň mnozí z nich, že existence toho státu musí být v souladu s řádem světa, s právem na sebeurčení národů, se svobodou, s ideály, které přinesli a na bodácích prosadili vojáci vítězných států první světové války. Když se v knize Světová válka a naše revoluce zamýšlel Edvard Beneš nad válečným vítězstvím, napsal: "Po mém soudu nebyla to jen taktika; Spojenci prostě lépe poznali, co je pravda, pravda morální a pravda politická, a srovnali s ní své zájmy a potřeby." Ať už to může dnes působit jakkoli naivně, první republika se opravdu snažila navenek tyto ideály připomínat stejně jako osobnosti, které je naplňovaly: po americkém prezidentovi Thomasi Woodrowovi Wilsonovi bylo pojmenováno pražské hlavní nádraží, které předtím neslo (v monarchii pravda nenápaditý) název Nádraží císaře Františka Josefa. Byl to americký prezident, který podpořil právo na samostatnost národů tohoto podivného císařství.

Československo, které vzniklo v tom slavném říjnu 1918, mělo ovšem za hlavního spojence Francii. A nejen spojence! Francie byla jakýmsi vzdáleným otcem, duchovním i praktickým rádcem i vzorem nového státu. Ale současné Česko? Nebyl to náhodou právě francouzský prezident Emmanuel Macron, který navrhl, aby Česko a další státy, které sice přijímají peníze z evropského rozpočtu, ale odmítají respektovat evropské principy (jako jsou uprchlické kvóty), za to byly potrestány? Kde je dnes ta dávná spřízněnost mezi Paříží a Prahou, která tak silně ovlivnila počátky první republiky?

"Snad nejnadějnější ze všech nových států středoevropských je Československo - pod svým presidentem, učencem Masarykem, a s ministrem zahraničí E. Benešem…" psal ve svém monumentálním díle Dějiny světa (The Outline of History) britský spisovatel H. G. Wells. Možná si první republiku také idealizoval (byl prý sám svérázným idealistou), ale každopádně on a jeho čtenáři zemi mezi Šumavou a Karpaty takto tehdy vnímali: "Jeden z nejvýznačnějších a nejnadějnějších jevů v Československu je, že počalo velmi brzo provádět smiřovací politiku vůči Německu a Rakousku. Od samého převratu v Praze, od prvního roku své samostatnosti, se soustavně pracovalo proti politické podrážděnosti a soustavně se prováděla myšlenka spojiti a zahojiti Evropu…" psal Wells. Jak se dnes v Česku "pracuje proti politické podrážděnosti"? Jak se "provádí myšlenka spojit a zahojit Evropu"? Není to naopak? Není to, co oceňoval spisovatel Wells, obráceno naruby jako králičí kůže? Nejsme svědky rozeštvávání namísto spojování, permanentní podrážděnosti namísto klidného přístupu k problémům Evropy?

Řada současných českých politiků - prezidentem počínaje - překvapivě s důvěrou a důvěřivě hledí k Moskvě. Za první světové války víra v tuto mocnost vyprchala a pak zmizela docela. Nejvýznamnější politik, který na Rusko sázel, Karel Kramář, ztrácel postupně vliv po celou první republiku. To už v Rusku vládli bolševici a odehrával se jiný příběh, ale ta zkušenost přetrvala dodnes: kdo vsadil na Moskvu, vždycky nakonec prohrál (někdy svobodu rozhodování, někdy život, někdy jen svou pověst); což už jsou ale také jiné příběhy. Každopádně československý stát usilovně a vážně hledal v Evropě pevné místo, hledal jistoty a oporu. V současném Česku je naopak už existující a překvapivě pevné evropské zakotvení znovu a znovu zpochybňováno, často bez důvodu, často na základě falešných informací. A co víc: Česko někdy vypadá jako země odmítající plnit své závazky či povinnosti v evropském společenství a jeho představitelé jako ti, kteří to sobectví ještě vystavují na odiv.

První republika nebyla ideální zemí, ale silný hlas v ní měli lidé - ať už byli přímo ve funkcích, či mimo ně -, kteří se snažili tu zemi zlepšit. Jak jsou na tom elity současného Česka? Jak se chovají k těm, kteří jsou ohroženi násilím, převraty či válkou?

V roce 1921 vznikla takzvaná Ruská pomocná akce, v jejímž rámci byli cíleně do prvorepublikového Československa zváni uprchlíci z Východu, kteří si před revolučním běsněním zachránili někdy holé životy. Žilo jich tu prý v letech 1922 až 1928 přes 25 tisíc, což nebylo vzhledem k velikosti země málo. A zvlášť v porovnání se současným Českem, které je sice o něco menší, ale nevejde se do něj ani padesátka syrských dětí.

"Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké," řekl prezident Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem. Srovnání s vyjádřeními současného českého prezidenta ať si doma udělá každý sám. Pokud bude před dětmi hledat v rozhlasových záznamech, měl by si nasadit sluchátka.

Česko jako stát nemá žádné právo slavit výročí vzniku republiky, jejíž ideály zradilo a proměnilo v opak. Češi samotní mají právo si tu republiku připomínat, stejně jako třeba potomci podkarpatských Rusínů v ukrajinském Užhorodu, nic víc. Jestli se současné Česko v něčem podobá Masarykově první republice, tak v tom, že se stalo její karikaturou.

autor: Luděk Navara | 25. 10. 2018 7:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama