Žijeme v divné zemi, na první pohled všecko o. k., pod povrchem však často hniloba, několik let trvá ekonomická konjunktura, stát rozhodně jako celek nepatří mezi chudé země světa, a přece, oficiálně, necelá desetina obyvatel tu žije pod hranicí chudoby, s příjmem nižším než 11 194 korun - 9,1 procenta Čechů a Češek, celkem 950 tisíc lidí.
Podle statistik v EU si Česko nestojí špatně, bývá nahoře při měření chudoby v jednotlivých zemích osmadvacítky. Jenomže šetření Eurostatu nezapočítávají exekuce a insolvence, kterých je v zemi okolo milionu. Sociolog Daniel Prokop z agentury Median upozorňuje, že "kdyby se započetly všechny exekuční a insolvenční srážky, tak by se příjem spodních dvaceti procent lidí ve statistikách ještě snížil". Podle některých odhadů by mezi chudé při "pravdivějších" statistikách spadlo zhruba dalších 300 tisíc tuzemců!
Prokop popisuje, že pod 60 procenty mediánu příjmů je asi 9,1 procenta, ale na 13 procent obyvatel se dostaneme, jakmile poctivě započítáme ty, "v jejichž domácnosti nikdo nepracuje, jsou vyloučeni z trhu práce, nebo trpí takzvanou těžkou materiální deprivací, nemohou si dovolit čtyři z devíti zkoumaných položek, jako například jíst maso, vytápět dům, jíst ovoce, zeleninu."
Najednou se ono "bohaté Česko" ukazuje jako typické "navrch huj, dole fuj", jako jistý druh fejku, podvodu, zkreslení. Často se píše o katastrofálním dopadu exekucí, které se týkají zhruba milionu lidí (viz kupříkladu loňskou grafiku Kde nejvíc hrozí pád do dluhové pasti? Podívejte se na novou mapu exekucí).
Jak je možné, že se Česko takhle spustilo, sjíždí po šikmé ploše dolů do nebezpečného, sociálně rozpolceného stavu? Po revoluci 1989 se s nadějemi očekával naprosto odlišný vývoj… Existují další velmi znepokojující, rizikové ukazatele, třeba nejen se nesnižující, ale dále rostoucí počet ghett, vyloučených oblastí v České republice. (V roce 2006 bylo ghett asi 300, o devět let později už přes 600 a růst se nezastavil.) Vysoký počet vyloučených oblastí souvisí nejen s exekucemi, roste díky obchodu s chudobou, díky tomu, že se na těch nejchudších roky pásly firmy, které nejednou dokonce souvisely s aktivními politiky.
Když sledujete seriál Chudé Česko, velmi neradostný popis stavu nejchudší části naší společnosti, ptáte se, proč se to děje, proč je až 13 procent lidí chudých a další jsou chudobou ohroženi? Co se stalo špatně? Víme už dlouho, minimálně několik let, že stát tragicky zaspal. Co ono "zaspání" znamená? Politici ve skutečnosti nezaspali, oni nejenže na problémy typu exekuce a jejich děsivé následky (celé rodiny uvržené do nulového výhledu, do beznaděje, mladí lidé, kteří zdědili dluhy rodičů, dívka, která v jedenácti jela na černo a v osmnácti dluží přes dvacet tisíc, pekelný start do života) kašlali, ale často je ještě díky zákonům podpořili, nahrávali šíbrům, lidem bez srdce a bez morálky.
Stát je vinen
Stát nese neskutečný díl viny. Částečně se snaží něco dělat, trochu utlumit zákonnou nahrávku na smeč pro firmy, které žijí z chudoby, částečně se snaží pomáhat (viz kupříkladu práci Agentury pro sociální začleňování a její spolupráci v některých městech s místní správou).
Ale na druhou stranu je nedůsledný, slabý, což se projevuje třeba v tom, že spolupráce měst a obcí zasažených s Agenturou pro sociální začleňování je výhradně dobrovolná, kdo nechce, ten nechce, žádná sankce nehrozí, žádný nátlak, takže to tam dál jde zu grunt, problém se dál zhoršuje. Vedení některých měst (Kladno, Karviná, Ústí nad Labem) vyhlašují celá velká území za ghetta, nebo, jak se tomu "státně" říká, označila je jako zónu bez doplatku na bydlení. Nejchudší lidé se odtud tedy musí stěhovat jinam, upadnou do ještě horší chudoby, do ještě zoufalejší situace. Je to doslova šílené, společnost ohrožující "řešení".
Riskantní je jako mor se šířící populismus mnohých špičkových politiků, člověku slézají nehty vzteky, když slyší hesla jako "Česko na špici Evropy", ale v reálu se na tu "špici" prodíráme tak, že politici včetně premiéra Babiše nesmyslně, hloupě, po vzoru Maďarska, útočí na neziskové organizace, které často s těžkými, hlubokými sociálními problémy státu pomáhají, de facto dělají práci za něj.
S bojem proti chudobě je to podobné (a stejně závažné) jako s bojem proti suchu; ví se, jak na to, spousta plánů, systémů, však zůstává jen na papíru, jen se o nich mluví a skutek utek (stejně jako nám utíká ta špice Evropy). A jistě, v oblastech, kde město přijme pomoc Agentury pro sociální začleňování (kupříkladu Ostrava), se věci mění k lepšímu, jde to.
Je fascinující, jak politici (včetně hlavy státu samozřejmě) pracují, jak voliče straší riziky, která se nás buď netýkají vůbec, nebo týkají jen minimálně (uprchlíci, "hrozba islámu" atd.), ale skutečné maléry řeší jen minimálně, okrajově. V minulé vládě s důvěrou (premiér Sobotka) i v té současné fungovala sociální demokracie, tedy strana, která nese sociálno v názvu, ale situace se dál zhoršovala, ani sociální bydlení tato stana neprosadila.
Stav se nelepší, podle odhadů bude chudých v této zemi přibývat, exekuce naskakují denně další, ale premiér Babiš lítá za Orbánem a Bruselu "vysvětluje", jak zatočit s "nelegální migrací" (absurdní pojem). Měl by sedět doma a zkusit zatočit nejprve s byznysem postaveným na chudobě a pak, kdyby mu to šlo, i s chudobou. Místo toho nesmyslně, po orbánovsku, zatáčí s neziskovkami. Katastrofální státní politika.
