UEFA prošetřuje, zda se na hojně probíraném utkání Sparty proti Glasgow Rangers skutečně odehrálo rasistické běsnění. Můžeme si s velkou - leč ne absolutní - mírou jistoty tipnout, jak investigace skončí. Bučení na jednotlivé hráče se odehrává leckde, výhrady Čechů proti Glenu Kamarovi jsou jasné jako facka (přesněji jako rána pěstí) a na jiné hráče tmavé pleti nikdo nereagoval. Rasismus prokázán nebude a nám zůstane pocit vítězství. A nic nebude dál pravdě. Vyhrajeme jednu marginální bitvu, aniž bychom si všimli, že válka je dávno prohraná.
Slavný hokejový rozhodčí Kerry Fraser před pár lety přiznal, že sudí z NHL nosí v hlavě neformální seznam potížistů, kterým na ledě věnují zvláštní pozornost. Začíná to vždycky stejně: nafilmovaný pád, pár seknutí, když je pozornost rozhodčích upřená jinam. Vždycky se najde někdo bez respektu k pravidlům a protihráčům. Dříve či později pak pohár trpělivosti přeteče. Chování, které předtím vedlo k drobným výhodám, nakonec udělá z provokatéra psance, jemuž neprojde pomalu ani křivý pohled. Oficiální místa to mohou do úmoru popírat, přesto každý, kdo se někdy pohyboval v prostředí profesionálního sportu, ví, jak se věci mají.
Tohle se netýká jen hokeje a také ne pouze hráčů. Český fotbal má máslo na hlavě, terč na zádech, a pokud se něco nezmění, bude jen hůř. Zda bučení na Spartě mělo rasistický podtext, nebo ne, je úplně jedno. Představuje další kamínek do mozaiky, z níž Česká republika vychází jako problémový element, skvrna na štítu evropské kopané.
Je to fér? V kauze "děti vs. Kamara" ne, po událostech z minulé sezony by se finský záložník dočkal téhož zacházení, i kdyby vypadal jako dvojče Brada Pitta.
Avšak z celkového, dlouhodobého pohledu jde o zcela zaslouženou reputaci.
Věříme Ondrovi
Náš fotbal sklízí dlouholetou neschopnost, či možná spíše neochotu vypořádat se s rasismem na stadionech. Urážky, opičí skřeky, jude Slavia, skupinky ultras prorostlé s neonacistickou scénou, extremistické příspěvky na sociálních sítích. Nekonečné výmluvy na "pár jedinců" a plané sliby o potrestání viníků. Naprostá letargie svazu, ligy i klubů, pro které je důležitější, aby si nedejbůh nenazlobily primitivy v ochozech. A do toho navrch tradiční český pocit výlučnosti, kdy čekáme od všech ostatních, že uvidí svět našima očima, aniž bychom se alespoň občas snažili pochopit jejich pohled.
Po incidentu Kúdely s Kamarou se česká fotbalová veřejnost jako jeden muž sešikovala za slávistickým obráncem. Nebyla ochotná alespoň zapřemýšlet o kauze z obou stran. Například jak moc je reálné, že kvůli banálnímu "fucking guy" někdo zaútočí ještě po zápase na protihráče pěstmi a bude riskovat trest na pět, sedm, či dokonce deset zápasů, který mohl - a měl - přijít. Nebo jak často Kamara označuje protihráče jen tak z plezíru za rasisty.
Nic z toho Kúdelovu vinu přímo nedokazuje. Pro jeho nevinu ovšem neexistuje žádný důkaz také, takže soudný člověk by se ke kauze vyjadřoval přinejmenším zdrženlivě. Místo toho se v tuzemských kruzích ujal pohled "věříme Ondrovi". A i kdyby náhodou ne, na Západě dělají kvůli každému slůvku zbytečný rozruch. Rangers navíc hráli surově, takže máslo na hlavě mají všichni.
Nedokážeme a nechceme chápat, že sebetvrdší faul je pro většinu fotbalové Evropy prohřeškem vyplývajícím ze hry, s nulovým dopadem mimo daný zápas a stadion. Rasismus oproti tomu představuje celospolečenský problém, který škodí milionům lidí. Přesto české publikum i řada novinářů kladou obojí na stejnou rovinu a diví se, že Evropa nám nerozumí.
My, recidivisté
Když pak můžeme dát alespoň formálně najevo, že nám rasismus vadí, natruc hledáme sto a jeden důvod, proč i tohle dělat po svém. Můžeme o předzápasovém pokleknutí říci, že jde o prázdné gesto, které nic neřeší, a bude to do určité míry pravda. Přinejmenším však dává najevo, že jsme si vědomi existence daného problému a máme na něj jasný názor. Česká reprezentace místo toho zvolila mnohem hůře srozumitelné ukazování na logo kampaně UEFA Respect.
Krůček po krůčku jsme se tak dopracovali k pověsti místa, které má problémy s rasismem a místo řešení jej raději zlehčuje. Široká medializace hučících sparťanských dětí jasně ukazuje, co bude následovat. Každý zápas bude sledován, každý skutečný i domnělý problém s rasismem bude zaznamenán. Dostali jsme se do pozice vyhlášeného recidivisty, kterého policie s chutí zabásne i za plivnutí na chodník.
Můžeme lkát nad nespravedlností světa, stavět se na zadní - nebo začít něco opravdu podnikat. Prosadit tvrdé trestní postihy pro rasismus v hledištích; kdyby do toho fotbaloví bafuňáři vložili alespoň polovinu úsilí, se kterým dovedou bojovat o dotace, určitě by se cesta našla. Doživotní zákaz vstupu na stadion pro usvědčené delikventy lze zavést jako standard. Bez milosti je také možné kontumovat zápasy a zavírat stadiony tam, kde opakovaně dochází k projevům rasismu.
Čeští fanoušci jako celek nejsou rasisti o nic víc nežli byli angličtí fanoušci 80. let agresivní primitivové. V obou případech však příznivci, kluby i svazy příliš dlouho tolerovali ve svých řadách odpudivou menšinu. Anglický fotbal změnila až tragédie na bruselském Heyselstadionu v roce 1985 a následné vyloučení jeho klubů z mezinárodních soutěží na pět let. Tehdy se proti nim postavila celá fotbalová Evropa.
Češi na svůj Heyselstadion zatím čekají. A je čím dál pravděpodobnější, že se dočkají. Každý mezinárodní zápas je dnes krom jiného také čekáním na průšvih. Bohužel.
Autor je marketingový a komunikační konzultant.
