Premiér Andrej Babiš je vzdor realitě zjevně stále přesvědčen, že výborně zvládá roli elitního krizového manažera. Ač máme jedny z nejhorších covidových čísel v Evropě, v rozhovoru pro deník Právo znovu předvedl svůj oblíbený kus: "Je to o krizovém managementu. Takovou logistickou akci nemůže řídit epidemiolog nebo lékař. Nechci se přeceňovat, mám ale za sebou x krizových situací. Člověk v byznysu získá jiné instinkty, jiný tah na branku, jiné myšlenky a zkušenosti. To lidé ve státní správě nemají."
Nikdo soudný samozřejmě v krizi nemůže premiérovi upírat hlavní roli, ale to nabobství vzhledem k dosavadnímu průběhu krize zaráží. A není vyloučené, že mnozí zemřelí na covid z něj rotují v hrobě.
Proč?
Byli to právě kvalifikovaní lidé v aparátu ministerstva zdravotnictví, kdo koncem léta prosazoval přísnější opatření. Andrej Babiš je ale odmítl a od té doby nás válcuje kumulace špatných a ještě horších čísel.
Byli to právě epidemiologové a lékaři, kdo tlačil na přípravu očkovacího plánu a jeho masivní propagaci. Pro premiéra to ale nebyla priorita, raději se věnoval obviňování Bruselu z nedostatečného přísunu vakcín.
A byli to ekonomové, právníci, sociologové i manažeři, kteří vládě každý po svém vzkazovali, že přestává fungovat balanc mezi pozitivní motivací a represí, pročež mezi lidmi vzrůstá obecný pocit nespravedlnosti. Výsledek? Mnohé podniky jsou dnes na protest otevřené, znuděné davy lidí se mačkají na oficiálně uzavřených sjezdovkách a přetížený zdravotnický systém je na hraně kolapsu.
Nikdo rozumný nemůže nyní požadovat premiérovu rezignaci. Ničemu by to neprospělo. Ale v zájmu každého jednoho z nás je, aby se předseda vlády konečně probral ze svého utkvělého snu. Čeká nás ještě velmi těžký půlrok a Česko si během něj už dál nemůže dovolit takto mizerné krizové řízení.
Hašek by to lépe nenapsal
Aby nás vakcína začala účinně chránit, musí být proočkováno alespoň šest z deseti. Nyní je však ochota zákrok podstoupit stále méně než polovina z nás. Navíc se ta čísla zřejmě ještě zhorší, protože nějaká rozumná osvětová kampaň je stále v nedohlednu.
Zatím jsme mohli všehovšudy popatřit jen letáček ministerstva zdravotnictví vyzdobený poněkud strašidelnou stříkačkou. Toho využívají extremisté, kteří ochotně vyměnili Brusel, Sorose, neomarxisty, migranty či sluníčkáře za vakcinační spiknutí a demonstrují na Václavském náměstí s Davidovou hvězdou opatřenou nápisem "Neočkovaný".
Kromě toho, že stát nedokáže své občany pozitivně motivovat, krachuje i represe. Kde jsou ty časy, kdy na jaře 2020 státní zástupkyně Lenka Bradáčová zadupala, že jen za šíření poplašných zpráv může přilétnout až osm let natvrdo - a všichni jsme v mžiku začali respektovat pravidla nouzového stavu?
Zcela konkrétním příkladem neúspěchu represe může být poslední statistika pražské hygieny. Ta se pochlubila, že napařila za porušování opatření pokuty v souhrnné výši skoro tři čtvrtě milionu korun. Jenže to číslo připadá na bezmála dva tisíce správních řízení. To opravdu stát rozbíhá celý svůj aparát, aby vám pak napařil průměrnou pokutu 350 korun? Není divu, že to si pak roušku ostentativně sundává i známý odvážlivec, exprezident Václav Klaus.
Deset základních požadavků
Stát je rozložený a přitom jsme v situaci, kdy paradoxně není vůbec těžké vymyslet smysluplný proticovidový plán.
Očkovací logistika se jistě nevyvíjí dobře, ale vzhledem k jednotnému unijnímu nákupu je už z velké části daná a erár nakonec s větším či menším zpožděním bude schopen nás vakcínou podělit. Rychle však budeme muset vyřešit ještě řadu dalších palčivých problémů.
1. Bezodkladně potřebujeme pozitivní osvětovou kampaň, která si odpustí veršovánky o národní hrdosti a pragmaticky zdůrazní nezbytnou mezigenerační solidaritu. To je nejlepší recept, jak oslabit protivakcinační extremisty.
2. Očkování je sice dobrovolné, ale nepochybně minimálně na pár měsíců rozřadí obyvatele na rovné a rovnější. O různé míře omezení osobních svobod proto nesmí po svém soudu rozhodovat anonymní vládní úředník, ale je třeba, aby takovou agendu projednal a schválil parlament.
3. Represe nikdy nebude účinná, pokud nebude rozumná. Stát za celý covidový rok nebyl schopen stanovit, co přesně si na nás vlastně chce vynutit. Nedostane to, dokud se to nestane zjevným.
4. Mnohá ekonomická opatření potřebují gruntovní změnu. Naše snaha sanovat úplně rozdílné podnikání jednotnými dotacemi je čím dál kurióznější. Je nejvyšší čas přejít na vyplácení procentních náhrad na základě předkrizového obratu a pomoci přípravou výrazných daňových slev v příštím daňovém přiznání.
5. Potřebujeme úpravu uzávěr. Není rozumné dál držet zavřené malé obchody s obuví, kde se nikdo nikdy nenakazil, jen aby mohly být otevřené velké průmyslové podniky, kde vir naopak řádí o sto šest.
6. To ovšem nepůjde, pokud s mnohaměsíčním zpožděním konečně stát nebude motivovat lidi s pozitivním testem, aby zůstali doma. K nízké nemocenské je jim třeba přidávat alespoň stovku za každý den strávený v karanténě. Bez toho vir ve velkých organizacích nikdy nezkrotíme.
7. Vzrůstající nespokojenost s uzávěrami tlačí na vládu, aby jasně formulovala, co považuje za prioritu. Buď může vycházet vstříc nejrůznějším lobby. Nebo jako první krok bezpečně otevřít školy, což vedle dětí razantně pomůže i mnohým rodičům a nakonec i státu, protože to doplní stavy chybějících pracovníků v mnoha krizových profesích.
8. Naléhavě potřebujeme také pravidla pro "bezpečné aktivity" - od výletů až po možnost bezpečného kontaktu s čím dál frustrovanějšími seniory v ústavech. Bez toho se veškerá opatření na omezení sociálních kontaktů živelně zhroutí.
9. Zdravotnický systém je na hraně možností. Premiér, který chce vše řídit sám a plošně, by měl konečně využít služeb hejtmanů. Ti nejlépe vědí, s jakým regionálním mixem zdravotních, sociálních a dalších služeb mohou ve svém kraji snížit nápor na systém.
10. A nakonec, nikoli ale v poslední řadě - politika. Prezident už sice vyhlásil říjnový termín sněmovních voleb, všeobecnou politickou nespokojenost lze ale nejspíše zmírnit jen slibem předčasných voleb, jakmile to situace dovolí. Mohli bychom se tak vrátit k tradičnímu volebnímu termínu začátkem června, díky němuž má alespoň nová vláda dost času připravit rozpočet na další rok podle svého. Pokud se premiér kasá, že zvládl "x krizových situací", jistě se nebojí ani volebního vyúčtování za to, jak zvládl tu poslední.
