Odvoleno. Jak obstála v těchto volbách česká vůle ke svobodě? Česká úcta k demokracii? Česko jako stát Evropské unie? Ale hlavně, jak u voličů obstála realita? Protože volby by přece měly být odrazem reality, aspoň to tak dříve bývávalo.
Suverénně, drtivě vyhrálo "protestní" hnutí ANO Andreje Babiše. Hnutí, jež tady čtyři roky vládlo, ale proti vládě protestovalo. To samo o sobě vypovídá o vztahu českých voličů k realitě. Zemi se daří jako nikdy předtím, a přece si lidé zvolili "zásadní změnu", chtějí do čela země Babiše, který v podstatě ANO vlastní a zcela ovládá.
Proti čemu to čeští občané tak masivně protestovali? Dokázali by to vůbec jednotlivci formulovat? ANO, nejspíš přejímají definice Andreje Babiše, tedy že bojuje proti "zkorumpovaným, klientelistickým starým stranám". Z nichž dvě seděly s Babišem ve vládě. A po čtyřech letech, během nichž vyšlo najevo, že sám Babiš může mít velké problémy se zákonem a s vysokou pravděpodobností spolupracoval za komunistů s StB (viz rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který mimo jiné zpochybnil svědectví estébáků ve prospěch Babiše).
Pokud jde o potřebu protestu, ve volbách suverénně zabodoval Tomio Okamura, který ovládá SPD, podobně jako Babiš ovládá své ANO. A zase, o jaký šlo protest? Proti "islamizaci" Česka, jež absolutně nehrozí, je zcela nereálná, a proti Evropské unii, díky níž Česko prosperuje jako nikdy dřív.
Mnoho voličů (ANO, SPD, KSČM, tedy skoro 50 procent lidí, kteří dorazili k urnám) protestovalo proti tomu, že se v zemi en gros žije dobře a že zažíváme dobu v dějinách málokdy zažité osobní svobody. Polovina volících na svobodu jaksi nemyslí; asi se nedá říci, že ji nechtějí, to by bylo přehnané, oni ji berou jako danost, jako že vám doma teče ráno voda z kohoutku, o to se člověk prostě nestará. Svoboda letos ve volbách dostala tvrdě na frak.
Protestuj, protestujme, protestujte
Uspěla také ODS, opět protestní strana, byť ta se vzpírá alespoň zčásti poněkud racionálněji proti byrokracii, zásahům do soukromí a proti ničení drobných podnikatelů (EET). Taky však protestuje proti "zlému Bruselu"; u fialovců nevíte, jestli už náhodou nejsou klausovci. To je dalších 11 procent protestních hlasů.
Necelých 11 procent jistého druhu protestu reprezentují piráti. Je to kritika vládnutí, nemodernosti státu, až krátce před volbami se ukázalo, že snad nikoli kritika českého členství v NATO a unii.
Obyčejné, neprotestní hlasy dostala sociální demokracie a lidovci, dvě dosud vládní strany, přičemž ČSSD utrpěla opravdu příšernou, historickou porážku. Filozof Václav Bělohradský ji mimochodem vysvětluje "identitární panikou", do níž upadla levice, příklonem internacionální "socdem" k nacionalismu, který ale jiné partaje umějí rozjet daleko lépe, stejně jako jistou míru vzdoru vůči EU.
Bilance těchto voleb? Vyhrála nespokojenost (Nespokojenost), která je mnohdy iracionální, těžko srozumitelná, ale zato silně pocitová. Recept "vystrašit a pak ochránit" zabral stoprocentně. Že byla vláda, kterou řídila ČSSD, poměrně úspěšná? To je příliš reálné či samozřejmé, to je ta "voda tekoucí z kohoutku", proto to ve volbě hrálo minimální roli.
Pokud jednotlivec nevnímá realitu, věří na rizika, která neexistují, bojí se věcí, které nehrozí, panikaří, pak se obvykle léčí, protože trpí bludy. S národem je to složitější, velké skupiny obyvatel netrpí bludy, zato podléhají manipulaci, protože nevěří ověřeným zdrojům informací. Jaká by tady zabrala kolektivní terapie?
Léčba šokem? Raději snad ne. Pokud bychom odešli z Evropské unie (a pracuje na tom kupříkladu český prezident, stejně jako jím doporučovaný Tomio Okamura), zažili bychom asi krutý šok, země by šla prudce dolů ekonomicky, což jistě vítěz Andrej Babiš ví a nebude tomu zřejmě nakloněn. Spíš si bude hrát v Bruselu na Jánošíka, což nám nepomůže. Už sama výhra Babiše ve volbách nás sune na kraj EU.
Od fake news k ověřené informaci
Jiný typ léčby je evoluční, postupný, návrat z doby "postfaktické", "surrealistické" do doby faktů a reality, kdy hrozby jsou jasně popsány, nepřehnány a nezneužívány ke strašení občanů. Do doby, kdy neověřené informace hrnuté po tunách na Facebook a další sociální média, šířené různými fake servery, ztrácejí na síle a lidé se vracejí k informacím ověřeným a garantovaným. Tohle je léčba na dlouhou dobu a brání v ní i to, že Agrofert ovládá část "seriózních" médií. Protože ověřovaná či klasická média v té léčbě hrají klíčovou roli.
Doba postfaktická, kdy nemalá část občanů nevěří ničemu, je velmi riskantní i pro politiky, kteří ji využívají, kteří druhými manipulují. Babiš premiér (pokud se jím přes všechny potíže skutečně stane) prostě bude establishment, stane se z něj "Sobotka", "Nečas", "Gross", "Paroubek". A najednou bude potřebovat, aby realita vystřídala surrealitu, jinak ho soupeři zničí, jako on teď zničil je, babišovskými zbraněmi.
Co je v české hře o moc opravdu nebezpečné? Babiš oznámil, že v politice zůstane ještě čtyři roky, pak odejde. Politik, který vyhrál, povládne, ale nechce pokračovat (pokud to tak je, pokud to zase není jen šikovně podstrčené "nefaktum"), nemusí mít žádné zábrany. A v tom se skrývá riziko.
Lék pro Česko? Doufejme, že nikoli odchod z unie (oficiálně ho odmítají první tři strany, tedy ANO, ODS i piráti), zatímco ho více či méně podporují dvě partaje (čtvrtá SPD a pátá KSČM). Další strany, jež prošly do sněmovny (ČSSD, lidovci, TOP 09 a Starostové), nás z unie nevyhánějí, stejně jako znají význam a cenu NATO pro Česko. Při bídě je to docela potěšující výsledek voleb.
Zároveň se ale díky této volbě posuneme pěkně na periferii, nepochybujme o tom. Probudili jsme se do jiného světa, stejně vypadá jen zvenčí.
A ještě něco: pokud by se nakonec spojili Babiš a Okamura (ODS a piráti "přísahali", že s Babišem ne, ovšem učinili tak v době postfaktické), možná si tuzemský volič uvědomí, že svoboda nikdy není tak samozřejmá, aby se na ni dalo beztrestně kašlat.
