V Česku je už nejspíše na 200 tisíc ukrajinských uprchlíků, a pokud šílenství Vladimira Putina brzo neskončí, může se počet vyšplhat až na dvojnásobek. To je pro Česko nepochybně problém. Ale ani ne tak samotným počtem, jako spíše zjevnou neexistencí krizového migračního řízení.
To není náhoda. Čeští politici roky verbovali proti jakékoliv migraci, do jednoho pytle házeli uprchlíky před válkou, ekonomické migranty i další typy běženců. Vrcholem byl pokřik Andreje Babiše "Ani jednoho uprchlíka!", k čemuž se ale postupně přidali i další politici ve strachu, že by přišli o voličskou podporu.
Nyní se ukazuje, jak ničivý byl tento populismus. Když nyní potřebujeme od zbytku Evropské unie pomoc s migrační vlnou z východu, jižní státy se nás jistě budou ptát, proč by nám měly nějak pomáhat, když my jsme jim s migrační vlnou z jihu před pár lety prakticky nijak neulevili.
Problém je to ale i vnitropolitický. Lež o tom, že uprostřed propojené Evropy může existovat stát, který se hrdinně brání jakékoliv migraci, vyústil v naprostou neschopnost se na uprchlickou vlnu systémově připravit.
Vláda nyní narychlo dává dohromady zákony, které už dávno měly být pro krizové případy připraveny. Neschopnost státu nahrazuje mimořádně aktivní a solidární občanská společnost.
To ale nejde donekonečna. Stát už konečně musí začít fungovat, od toho ho máme.
Nepřipravený stát
Jak by se nám nyní hodilo, kdyby čeští politici během migrační krize v roce 2015 nezvolili cestu co největšího vystrašení českého národa za účelem budoucího voličského zisku. Ještě před nešťastnou unijní debatou o povinných přerozdělovacích kvótách se v létě 2015 vláda Bohuslava Sobotky dobrovolně zavázala, že přijme během dvou let na 1500 uprchlíků. Pro byl i tehdejší vicepremiér Andrej Babiš, větší problém s tím neměla ani demokratická část opozice. Jenže pak marketéři jednotlivých stran ucítili snadné preference a dál už to známe.
Nyní je čas sklizně. Když V4 nyní nutně potřebuje od zbytku EU pomoc s přívalem uprchlíků, žádný velký ohlas to po našem předchozím chování nevzbuzuje. Je pravděpodobné, že nám nakonec EU pošle nějaké modulární základny pro běžence, ale to je tak vše. Premiér Petr Fiala si je nejspíše dobře vědom, jakou pozici V4 v EU má, takže ani o nic více nežádá a vše chce zvládnout vlastními silami.
Jenže Česku nyní chybí alespoň ta zkušenost s rozmístěním slíbených a pak zas odmítnutých 1500 běženců. Stát vůbec nedokáže rozdělit uprchlíky do jednotlivých krajů, takže už nyní třetina z nich obsadila hlavní město, ač jinde jsou stále volné kapacity. Chybí vhodné zákony.
A symbolem je nefunkční komunikace. Není jasný informační středobod, kam by každý uprchlík či zájemce o pomoc měl kliknout. Něco řídí vnitro, něco ministerstvo práce, něco úřady práce, zbytek občanská společnost. Vláda by tedy už dávno měla mít jednu hlavní webovou stránku, kde v češtině, ukrajinštině a ruštině jsou popsány všechny typické situace jak pro uprchlíky, tak pro ty, kteří chtějí pomoci.
Hodil by se i vládní zmocněnec, který místo dílčích výkřiků ministrů bude schopen vysvětlovat celý systém pomoci, tedy jak spolu souvisí předpisy o azylu, dávkách, školství, zdravotnictví i přístupu na trh práce. Ideálně v češtině i ukrajinštině, a když nikdo takový nebude po ruce, tak alespoň v češtině a ruštině. To možná u mnohých uprchlíků není nyní populární řeč, ale důležité je teď především se domluvit a vysvětlit, jak se zapojit do života v Česku.
Hlavně ne velkotábory
Vláda má za sebou první balíček nutných zákonných změn. Pro ukrajinské uprchlíky začne platit pětitisícová měsíční podpora. Ukrajinské děti bude možné přijmout do škol. Vznikne příspěvek na ubytování. Takových balíčků bude třeba ještě spoustu, například ke zdravotnímu pojištění uprchlíků či k reálné integraci na pracovní trh, který je extrémně byrokratický i pro Čechy, natož pro cizince.
To nejdůležitější je ale nyní, aby vláda konečně začala migrační vlnu krizově řídit. To se prakticky neděje. Až dosud vláda Petra Fialy nechávala běžence, ať si po republice jdou, kam chtějí. To je sice hezké a svobodomyslné, ale také neudržitelné.
Přeplněná Praha a další uzlová místa už dovádí české politiky k chorým představám o uprchlických táborech. Ministr Vít Rakušan už poptává modulární základy až pro 50 tisíc uprchlíků. Pokud bychom šli touto cestou a vytvářeli lágry pro tisíce Ukrajinců, teprve bychom poznali, co je to mít uprchlický problém. Nikde na světě tyto velkotábory dobře nefungují - buď jsou tamní služby naddimenzovány či poddimenzovány, prakticky vždy jsou pro stát ale velmi drahé.
Mnohem lepší je udržet úvodní étos z prvních dnů války, že kulturně blízcí Ukrajinci se dokážou i ve vysokých počtech dobře začlenit do české společnosti bez masových utečeneckých táborů.
Jak na to? Stát ještě rozhodně neaktivizoval veškeré ubytovací kapacity, co může poskytnout. Zatím poskytl jen tisíce ubytování, zbytek zajišťuje občanská společnost. To je nepřijatelné.
Postkomunistický stát má stále ve vlastnictví neuvěřitelné množství nejrůznějších budov využitelných k ubytování. Bezpečnostní složky mají nejrůznější kasárna a nejrůznější ubytovny. Stejně tak státní a polostátní podniky od Lesů ČR po České dráhy. Stát má dokonce i své lázně v podniku Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Když toto vše sečteme, je zde stále velký prostor pro stát postarat se o běžence v erárním, i kdyby si pár důstojníků či státních manažerů muselo odložit rekreaci.
Co nezvládne stát, to pak zvládne občanská společnost. Ale potřebuje dobrou pobídku. Ministerstvo práce uvažuje o příspěvku pro ty, kteří ubytují Ukrajince, ve výši tisícovky na osobu měsíčně. To je strašně málo. Příspěvek by měl být alespoň tři tisíce a i tak se to státu vyplatí. Vždy to bude ekonomicky i integračně výhodnější, než budovat obří uprchlické tábory.
Kde jen ty časy jsou
Je až neuvěřitelné, kolik toho české země zapomněly od 90. let, kdy po jugoslávských válkách měly velmi dobré integrační know-how a začlenění mnoha tehdejších uprchlíků do české společnosti je toho dosud důkazem.
Co tehdy bylo stejné a co jiné? Stejná byla obří podpora občanské společnosti. Čerstvě postkomunistická země jistě mohla žehrat na své transformační těžkosti či se ptát, kdo z běženců je křesťan a kdo muslim. Nedělo se to, Česko se zachovalo humánně. A zafungoval i stát, který, když už nápor uprchlíků přesahoval určitý počet, dotoval i nejrůznější soukromé ubytování.
Teď jsme o mnoho let později mnohem bohatší, transformaci máme za sebou. Ale stát jako by fungoval hůře a ne lépe, i když je objektivně nemožné, aby státní správa i přes veškeré své nedokonalosti byla stále na úrovni 90. let.
Tak v čem je ten rozdíl? Nejspíše v politicích. Ne že by tehdy nebyli vůbec populističtí, ale některé věci do vypjatých politických bojů prostě netahali, protože věděli, jak špatně by to dopadlo. A migrační politika mezi taková témata nepochybně patřila.
Ale to bylo dávno před érou kulturních válek v době, kdy Českem ještě nezněl unisono pokřik "Ani jednoho uprchlíka!"
