Ve chvíli, kdy ruská armáda zabíjí ukrajinské civilisty, není čas rozptylovat se tím, co momentálně nelze uskutečnit. Ukrajina teď nemůže být přijata do Evropské unie, když Kyjev ani neovládá své území, natož aby splňoval vstupní podmínky. O NATO ani nemluvě.
Co tedy Západu zbývá, když válečný zločinec Putin doufá v pád Ukrajiny během několika příštích dní? Ekonomické sankce přesné a tvrdé tak, aby Kreml donutily zastavit krveprolití. Možnosti stále existují, protože byznysové špičky jsou dnes v Rusku stejně důležité jako armádní generálové. Pokud by teď místo bleskového přijímání dalších ostrých a ještě ostřejších trestů demokratický svět propadl sebeuspokojení nad tím, jak se dokázal semknout, odsoudil by Kyjev ke kruté porážce a Ukrajince připravil o budoucnost.
Kremelští oligarchové by mohli získat naději, že více pohrom jejich byznys už nepostihne - a zůstat v relativním klidu. Ani na chvíli nesmějí dostat šanci, aby takovému pocitu propadli. Každým dnem, kdy exploze ničí obytné čtvrti ukrajinských měst, musejí počítat nové těžké ztráty, i kdyby to mělo na čas úplně ochromit mezinárodní obchod a připravit nás o pohodlí.
Fridmanovo dilema
Ruský prezident bezděky Západu ukázal, kdo jsou ti, bez jejichž podpory se neobejde. Minulý čtvrtek si do Kremlu nechal zavolat generalitu ruského byznysu, aby jí sdělil, že odpor proti jeho imperiálnímu dobrodružství je marný. Už tehdy vypadala třicítka Putinových věrných na fotografiích hodně zaraženě.
Jejich jménem nakonec promluvil prezident Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů Alexandr Šochin. Nechal se slyšet, že případné západní ekonomické tresty bude třeba vyvážit vyšší poptávkou soukromých firem po státním dluhu. Jinak ale špička ruského byznysu neskrývala přesvědčení, že sankce určitě nepostihnou energetiku. Jak naivní byli. Oligarchové si podle všeho představovali, že na programu je obvyklé obsazení příhraničních proruských enkláv v sousední zemi. Místo toho dostali de facto třetí světovou válku, navrch s harašením jadernými zbraněmi.
Tomu odpovídá i první reakce Západu. Kombinace postupného odstřižení od bankovního systému SWIFT a zmrazení devizových rezerv ruské centrální banky poslala rubl do stoupy a úrokové sazby naopak do nebe. Co ale byznysmeny zasáhlo zřejmě nejvíce, je příkaz Kremlu, aby převedli 80 procent svých deviz na rubly. Mnohým z nich se tak hroutí nejen pohodlný dovolenkový život v evropských zemích, ale i zdroj jejich dosavadního bohatství.
Že jim krvavé tažení není po chuti, dávají zatím najevo přeopatrně, ale přece jen už. Výzvy v Rusku prakticky nepřítomného Romana Abramoviče může Putin v klidu pominout, hlas Olega Děripasky ale jistou váhu má. A kritika Michaila Fridmana už pro kremelského válečníka představuje problém. Mocný zakladatel Alfa banky sice na zmíněném sedánku oligarchů chyběl, plně jej tam ale zastoupil Petr Aven - a oba pak spolu skončili na západním sankčním seznamu.
Fridman nyní dilema oligarchů příkladně shrnul na tiskové konferenci v Londýně, když zdůraznil, že se narodil na Ukrajině: "Myslím na rodnou zemi, ale také myslím na lidi, kteří pro nás pracují." A dodal, že "hloupým" komentářem neohrozí tisíce těch, které nejmocnější soukromý ruský finanční ústav zaměstnává.
Tím Západu naznačil, kudy vede cesta - čím více ruských oligarchů bude drtit podobné dilema, tím pravděpodobnější je, že se "hloupých" komentářů přestanou bát, protože už jimi budou moci jen získat.
Nespokojenost oligarchů roste
Demokratický svět má nyní dost práce s odpojováním Ruska od SWIFT a speciální týmy pátrají i po tom nejskrytějším majetku exponentů kremelského režimu za Západě. Není to málo, stačit to ale nebude. Pro dosažení změny je třeba trefit samu podstatu byznysu, na němž Putinovi oligarchové vydělávají.
Důležité jsou především dvě oblasti. Tou první je finančnictví. Hermanu Grefovi, který vybudoval z postsovětské Sberbanky moderní mezinárodní kolos, se jistě nedívá s lehkým srdcem na to, jak se evropská část jeho ústavu hroutí v jedné zemi za druhou. Vedle něj a již zmiňovaného Avena by se měl brzy do úzkých dostat i další účastník kremelské schůzky, šéf Gazprombanky Andrej Akimov.
S útokem na finance ovšem Putin nepochybně počítal, byť možná nečekal, že bude tak velký. Mnohem zajímavější roli tak může sehrát osud druhé části oligarchů - těch, které živí ropa a plyn. Kreml zjevně nevěřil, že by zpohodlnělý Západ mohl sáhnout na energetické kontrakty. Začíná se to ovšem dít a partu kolem Alexeje Millera z Gazpromu a Igora Sečina z Rosněfti to sotva může nechat úplně chladnými.
Zklamání navíc musí polykat i velkoprůmyslníci. Alexej Lichačev může zapomenout na svůj sen, že Rosatom bude stavět jaderné elektrárny po celém světě. Vladimir Jevtušenkov a jeho konglomerát AFK Sitema zase přichází o jednu obchodní spolupráci za druhou.
Naděje, že kremelská oligarchie ztratí nervy i ochotu jen se založenýma rukama den co den počítat z jejich pohledu zcela zbytečné ztráty, roste.
Až se tlak na Putina stane nesnesitelný
Osud Ukrajiny ale samozřejmě nezávisí jen na ruských oligarších. Bránící se vojáci potřebují souběžně také maximální zbrojní podporu, aby dokázali co nejdéle odolávat. Úkolem západních diplomatů je pak dnem i nocí přesvědčovat nezúčastněné mocnosti, jako je Indie, že Putinovo dobrodružství vyhazuje do povětří celý stávající bezpečnostní řád, což nemůže přinést nic dobrého vůbec nikomu. Ani Číně.
S mnohými překážkami Vladimir Putin nepochybně počítal. Zdá se ovšem, že rychlý a hluboký otřes ruské ekonomiky jej zaskočil. Už proto, že Rusové indoktrinovaní státní propagandou teď nemají kdy slavit velké vítězství nad "nacismem" ukrajinského židovského prezidenta, protože čekají frontu u bankomatu na dolary, které tam nejsou.
Čím déle bude Putin Ukrajince "osvobozovat" od jejich životů, tím delší a beznadějnější ty fronty musí být. Dokud se ruská elita nerozhodne zbavit prezidenta, který zešílel.
