Asi takhle: u českých dálnic chybí u většiny nájezdů v protisměru varovné tabule. Všichni to vědí, roky se o tom mluví. Letos v březnu bylo osazeno několik na zkoušku; od té doby nic. Statistika říká, že za rok do protisměru vjede kolem tří set řidičů. Logika v tom žádná není: ale na dálnicích za miliardy korun tak kvůli tabulím za pár tisícovek není o nebezpečná překvapení nouze.
Možná tenhle příklad s tabulemi dobře ilustruje nepřekvapivost překvapení v tuzemsku: ať se podíváte kamkoli, na politiku nebo běžný život; podivná překvapení hrozí všude. Sněmovna právě odsouhlasila zdanění náhrad za církevní restituce, ačkoli byly předtím podepsány závazné smlouvy a druhá strana očekává jejich plnění podle původního znění. Samozřejmě že to skončí u soudu, logika v tom také žádná není, jen otázky: proč se smlouvy s církvemi uzavíraly, když se nyní mění? Byl to závazek státu, nikoli jedné či druhé politické strany. A jak psal Karel Čapek v knize O věcech obecných, v kapitole o loajalitě: Chceš-li zlepšit zákony nebo instituce, nezačneš tím, že je budeš porušovat. Platit by to nemělo jen pro zákony, ale také dohody či závazky nebo i pouhé zvyky či očekávání.
Protože jen tak se buduje důvěra včetně důvěry ve stát.
Podívejme se na současné dění kolem ministra spravedlnosti: ten stávající ze dne na den skončí, skoro to vypadá, že z donucení: každopádně skončí neočekávaně, nepředcházelo varování, nikdo s ním nebyl nespokojen, zdálo se. Místo něj nastoupí nová ministryně: ta mluví překvapivě o změnách ve fungování státních zástupců. V televizním studiu dění komentuje prezident unie státních zástupců, který se diví: některé návrhy slyší poprvé. "Je to vůbec možné?" Divíte se zase vy té směsi překotných rozhodnutí a překotných plánů.
Samozřejmě že vám to skoro každý vysvětlí a velmi jednoduše: totiž, že "to je všechno politika", že zdanění náhrad za církevní restituce prosadili komunisté, víte, řeknou vám: ti mají nyní vliv, který předtím neměli, a loajalitu ke státu (tradičně) žádnou. A taky řeknou, že hru s ministrem spravedlnosti rozehrál zase premiér, který je trestně stíhán. Ani ten nemá loajalitu ke státu? Když ho příslušné instituce toho stejného státu navrhují stíhat? Skoro všichni tuší, že není v principu správné, aby takový člověk byl premiérem, přesto se najde dost těch, kteří tu "hru" s překvapením a důvěrou ke státu hrají, a to s překvapivě velkým nasazením; zdá se, že jak ve prospěch toho stíhaného premiéra, tak i těch (neloajálních) komunistů.
Někdo může zase tvrdit, že i taková bývá politika, ale je to omyl: takovou politiku by nikdo ve skutečnosti neměl přijímat, a už vůbec ne úvahy, zda nejde jen o nutné zlo, aby se ten či onen v politice udržel. My máme obecné právo chtít, aby se věci veřejné děly předvídatelně, a ne naopak. Aby byly logické a člověk nemusel být nepřetržitě ve střehu, zda politika už nesměřuje k bourání jistot, očekávání, či dokonce neochromuje kontrolní instituce.
Základem je ovšem ta předvídatelnost obecně; protože, jak píše Čapek (tentokrát v knize Zahradníkův rok, kapitola Příprava): "Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku; je už mezi námi." Platí to ovšem i naopak: v zemi, kde vládne jistá míra neočekávanosti, snáze využijí překvapení jako metodu ti, kteří nemusí mít vždy čisté úmysly.
Předvídatelnost; ta je totiž klíč(k)em k důvěře nejen v politice: chcete stavět dům a mít jistotu, že se vám to podaří? Stavební řízení v tuzemsku trvá podobně dlouho jako v Bangladéši. Současně je málo bytů a jsou drahé. Každý, kdo stavěl, ví, jaký je to problém: Očekáváte, že třeba tohle bude jednou z těch hlavních politických agend; ale překvapivě není. Změnit stavební řízení je opravdu složité, ale v tom problém nejspíš není; zřízení varovných tabulí u dálnic v protisměru se zdá být jednoduší, ale také se to z nějakého důvodu nedaří.
Na druhé straně jistou prozíravost či předvídatelnost vidíme: Hnutí ANO změkčilo svůj morální kodex v bodě, který se týká trestního stíhání reprezentantů strany. Už před dvěma lety.
