Výročí sametu, pádu bolševika, změny režimu: 17. listopad 2015. Účastník akcí v Praze mohl mít pocit, jako by se režim zase rozhoupával. Nebylo možné přehlédnout, jak část společnosti hnědne, náckovatí. A v úterý poměrně dlouho tito lidé v centru hlavního města převládali.
Připomnělo mi to větu, kterou mi v sobotu napsala jedna Němka o své zemi: „Nacisté vylézají z děr.“ (Die Nazis kriechen aus den Löchern.) Zní to hrozně. Pro Němce je nacismus symbol viny. U nás je „náckování“ o to absurdnější, že jsme byli za druhé světové války oběťmi nacistů.
V Praze jste 17. listopadu procházeli dvěma světy. (Nebyl jsem všude, na Albertov jsem nešel. Pohyboval jsem se mezi Národním divadlem, Jungmannovým náměstím, Můstkem a horní částí Václavského náměstí, jíž vévodí Kůň a Muzeum.) Jeden svět byl velmi přátelský, občas veselý. Lidé tam s vděčností vzpomínali na samet, na převrat. A taky debatovali o tom, kdo by měl příště sedět na Hradě.
V posledních dvou letech se ukázalo, že prezident sice neřídí zemi, nevládne, ale má obrovský vliv, protože je symbolem. Protože velká masa Čechů přesně na tyhle symboly, na „vysoké funkce“, věří, klanějí se jim. Berou je smrtelně vážně.
Část demonstrantů, kteří s vděčností vzpomínali na pád komunismu, se nakonec přesunula na Václavské náměstí a odtud, už za tmy, šla okolo Národního divadla na Hrad. Místy demonstranti skandovali: „Ať žije Havel! Ať žije Havel!“ Mimochodem, usmívali se.
Havel nemá nástupce
Skandování Ať žije Havel je opravdu zvláštní. Zní havlisticky absurdně. První český porevoluční prezident již zemřel, takže volat, ať žije, navozuje až jakousi náboženskou, či prostě duchovní, nereálnou, nehmotnou atmosféru.
Ale to skandování má svoje vysvětlení, jež je pro „sameťáky“, „sluníčkáře“, „uprchlíkomily“ dost tristní. Chybí totiž někdo živý a výrazný, jehož jméno by se mohlo volat. Ke komu by se ten pozitivně naladěný dav (nijak velký dav, dodejme) mohl vztáhnout. Václav Havel bohužel nemá nástupce.
Lidé na havlostraně sice chválili projev premiéra Sobotky, který pronesl před Hlávkovou kolejí, to ano. Ale chválili ho s údivem. Jako že se Sobotka na sedmnáctého pochlapil, ale není to u něj vůbec normální.
Hnědá část oslav měla opačný nádech. Když jste se k těmto lidem přiblížili, hleděli nepřátelsky, mávali českými a jinými vlajkami, vypadali rozzlobeně, jako by jim někdo strašně ublížil. (Kdo? Svoboda? Dotace z Evropské unie? Uprchlíci, které tu nemáme?) Jeden na mě volal: „Táhni si ke svejm, čů..ku!“ Poznal, že nejsem jejich.
Dole na Můstku brzy odpoledne demonstrovala Dělnická strana sociální spravedlnosti. Mnoho národních vlajek. Projevy proti uprchlíkům a volání: „Pověste je!“ „Postřílejte!“ Nenávist k Bruselu.
Sládek cítí: Přichází moje doba
To samé u Koně, pod Muzeem, nahoře na Václavském náměstí, kde se sešla demonstrace „Za naši kulturu a bezpečnou zem“. (Co je naše kultura? Pivo? Zašpérované hranice? Všichni jsou blbí, jen my ne?) Okolo třetí odpoledne bylo u Koně jednoznačně nejvíc lidí. Nesnášenlivost táhne. Dobře se pod ní sjednocuje dav. Místo pro humor tam neexistuje. Kdo se směje, ztrácí napětí.
Odtud pak táhly po stranách Václavského náměstí skupinky skandující své oblíbené heslo „Čechy Čechům! Čechy Čechům!“ A nesoucí plakáty jako Imigranty nechceme! My jsme tady doma! A samozřejmě: STOP EU. - Velmi nabroušení, velmi nepřátelští muži a ženy.
Pozorujete je a cítíte v kostech, jak vratká je svoboda v Česku. Vidíte, jak brutálně rozdělená je česká společnost, jak v téhle blahobytné, bezpečné, Unií podporované a opečovávané zemi narůstá iracionální, prezidentem a dalšími politiky hojně přiživovaná nespokojenost. Nevděk. Nenávist.
Riskantně provinční. Zíráte na ně a říkáte si: Kolikrát se tohle ještě bude opakovat? Kolikrát si tím ještě budeme muset projít? Najde se něco, co tenhle národ, tuhle zemi spojuje? - Ano, odpor k Islámskému státu. Na tom se asi momentálně shodnou všichni. Logicky. Ale nic víc. Nic pozitivního.
Jak už naznačeno, havlodemonstrace byly veselé. (S výjimkou minuty ticha za oběti pařížského vraždění a dalších teroristických ataků.) Skupina Sametové posvícení připravila alegorickou Loď bláznů, jíž vévodila figurína Miloše Zemana s krtečkem a chobotnice Babiš. Blázny doplňovali Klaus, Kalousek a další. Divák se mohl smát, bylo čemu. Vědec Vladimír Urbánek recitoval báseň Loď bláznů:
„Ach běda, běda zemi té, jíž v čele blázen vládne,/ jenž sprosťák nevědomý je a zábrany nemá žádné./ Lidu svému do přízně jen úlisně se lísá/ Nad čest a pravdu milejší mu čočovice mísa...“
Podivná oslava dne, kdy k nám přišla (zadarmo) svoboda. Na Národní třídě spolek Podhradí vyzýval přítomné, aby nabídli tip na příštího prezidenta, koho volit. Lidí se tam o půl druhé sešlo tak dvacetkrát méně než loni, když Zemanovi vystavili červenou kartu. A viděli jste okolo rozpaky: Koho? Koho nabídnout? Těžké dnes.
Výročí 17. listopadu znovu zřetelně potvrdilo, jak do hloubky je česká společnost rozdělená. Táhne se jí propastná puklina. O to vážnější, že jedna strana je bezostyšně, vyzývavě hnědá. Typické bylo, že se na Můstku objevil republikán Miroslav Sládek. Přesně vycítil, že přichází jeho doba.
