„Proč já to vlastně celý dělám? Proč se chci zase nechat odvézt do nějaký země, o který jsem slyšel akorát to, že existuje, a která je mi v podstatě ukradená?" ptal se sám Jan Trachta, když mu kolegové z mezinárodní organizace Lékaři bez hranic zavolali, že má tři dny na to, aby se sbalil na další misi.
„Navíc se mi tam určitě něco stane, někdo mě zastřelí, v autě nejspíš, to se stává nejčastěji, nebo mě unesou a mně bude blbě, budu paralyzovanej strachem a nebudu si moct po ránu ani vyčistit zuby, což nesnáším."
Nakonec tento pražské motolské nemocnice do Středoafrické republiky vyrazil.
O svých zážitcích z nemocnice, jejíž (ne)fungování si většina z nás nedokáže představit ani v nejbujnějších snech, vs bude pravidelně informovat ve svých blozích na Aktuálně.cz.
"Když jsem chtěl stetoskop, abych holčičku vyšetřil, řekla mi sestřička, že nemá a že by bylo téměř nemožné ho teď někde po nemocnici sehnat. Teploměr taky neměla, ale sáhla na dítě a prohlásila, že teplota je dobrá. Mně se ovšem zdálo, že dítě je podchlazené, a tak jsem ji poprosil, aby ho umístila do inkubátoru vedle, že mu tam bude lépe. Zakroutila hlavou, že je rozbitý. Tak jsem se jí zeptal, jestli by tedy nezkusila jeden z dalších opodál, a měl pocit, že po ní začínám chtít zhruba týdenní dávku práce během deseti minut."
| ČTĚTE ZDE | Díl první: Odlet do Bangui |
