Kdo učí na základních a středních školách? Obvykle vycházíme především z osobní zkušenosti se svými dětmi. Případně víme, jak se na učitele dívá a jaké zkušenosti s nimi udělala naše rodina, naše okolí. Uvědomujeme si, že kantoři hrají zásadní roli ve vývoji české společnosti. Větší než dřív, neboť mnoho rodin výchovu nechává čím dál víc na škole. Vyžaduje ji po učitelích. Nyní se nám nabízí možnost získat hlubší vhled do toho, jak uvažují.
Společnost Člověk v tísni uskutečnila ve spolupráci s agenturou Focus dotazníkové šetření mezi vyučujícími základních a středních škol. Data byla sbírána letos v lednu. Projekt proběhl pod hlavičkou vzdělávacího programu JSNS (Jeden svět na školách) pro Evropskou lidovou stranu (ELS) pod záštitou europoslance Luďka Niedermayera. Výsledky průzkumu Vyučující v epidemii covid-19 by měly hodně znepokojit vládu, ale znepokojující jsou i pro nás.
Jedna část šetření se týkala faktu, že děti nechodí do školy a jsou vyučovány na dálku. Ukazuje se, že největší potíží distanční výuky je zapojení všech studentů do výuky. Vidí to tak 59 procent vyučujících. Dvě třetiny označily jako problém udržet během výuky pozornost žáků. Stěžují si i na komplikace s připojením (asi třetina). Tady většině chybí podpora jak technická, tak pedagogická. Mnoho dětí má s distanční výukou potíže a skoro tři čtvrtiny vyučujících vidí problém v nedostatečné motivaci, v nechuti k on-line výuce.
Prachmizerně dopadlo ministerstvo školství: podporu od této instituce cítila pouhá dvě procenta vyučujících. Přesto 96 procent respondentů uvedlo, že jejich škola zvládá současnou situaci výborně či s drobnými výhradami. (Neříkejte to Babišovi, nebo ministerstvo školství zruší.)
Popravdě se to dalo čekat. Distanční výuka znamená obrovskou změnu, kantoři se ocitli v jiném světě, žáci jakbysmet. Udržet jejich pozornost po internetu, na obrazovce, bez toho, že se s vyučujícím nacházejí ve třídě, bez živého kontaktu, je přesně to, čemu se říká výzva. (Představte si výuku prvňáčků…) Zároveň víme, že se většina učitelů posunula dopředu, získala dovednosti, které dříve neměla. V tom se lišilo loňské jaro od podzimu a zimy.
Další část šetření se týkala informací. Tato oblast je klíčová, škola na informacích stojí, informace má předávat, informacemi utváří, dotváří osobnost žáka. Kantor sám je důležitý komponent, žáky ovlivňuje nejen schopností učit, ale i svými postoji, životní orientací.
ČT, ČRo a nezávislá média mají důvěru kantorů
Podle šetření "vládním informacím o epidemii koronaviru nedůvěřuje téměř polovina učitelů (49 %)". Zvláštní zjištění. Vláda poskytuje informace o počtu nakažených, vyléčených, hospitalizovaných, mrtvých. Informace o nařízeních. Čemu z toho učitelky a učitelé nevěří? Zřejmě chtěli sdělit, že nevěří vládě jako celku, jejím postupům, jejím "učitelským schopnostem", tedy (učitelskému) umění vysvětlovat. Každopádně je zlé, že má vláda tak nízký kredit.
Zároveň premiéra Babiše (a prezidenta Zemana) nepotěší, že vyučující důvěřují "informacím o epidemii od médií veřejné služby ČT (72 %) a ČRo (53 %) a od webového zpravodajství Seznamzpravy.cz (53 %)". Ukázalo se, že "narostla také čistá míra důvěryhodnosti epidemických informací poskytovaných Respektem, Hospodářskými novinami, Aktuálně.cz a Deníkem N". Je dobré, že kantoři věří veřejnoprávním médiím, která vládnoucí garnituře lezou na nervy a která jsou povinna informovat objektivně. A je dobré, že věří Seznamu Zprávy i dalším nezávislým médiím, jež jsou vůči vládě kritická.
Další výsledky výzkumu (jehož se zúčastnilo na 700 respondentů z 200 škol) jsou skličující. "Více než třetina mladých vyučujících ve skupině 18-34 let souhlasí s následujícími tvrzeními: Covid-19 je běžné virové onemocnění podobné chřipce (36 % souhlasí), Pravidelné nošení roušek má negativní zdravotní důsledky (36 % souhlasí), Nenechám se očkovat proti onemocnění covid-19, protože to je nebezpečné. (37 % souhlasí), Epidemie koronaviru je jen nafouknutá mediální bublina. (37 % souhlasí)."
Náhle se ocitáme v jiném světě, ve světě konspirace, ve světě síly fake news a dezinformací. Zaráží, že více než třetina mladých kantorů považuje covid za chřipečku. Umřelo na ni už více než 22 tisíc lidí, špitály se ocitly na hraně svých kapacit, odkládají operace, každý už má ve své blízkosti nějakou covidovou oběť. To není běžná "nedůvěra vládě", je to choré, velmi nebezpečné vidění světa.
Starost o základní svobody
Stejné je to s rouškami (nyní respirátory), jejich pravidelné používání nám škodí? To je realita převrácená hlavou dolů, něco podobného jako když vám nakukají, že když se necháte očkovat, proměníte se v opici. Jistě, týká se to "jen" mladých vyučujících ve skupině 18-34, ale i tak to prostě není možné nechat plavat. Lidé s tímto pokřiveným pohledem na epidemii učí děti, stávají se jejich vzory. Jak na to zareagují ředitelé škol, ministerstvo školství? Vědí to? A jak má vedení školy poznat, co si kdo myslí? Těžko.
Na druhou stranu platí, že učitelé většinou akceptují protiepidemická opatření (70 %), neztotožňují covid-19 s běžnou chřipkou (74 %), nepovažují nošení roušek za zdravotní nebezpečí (73 %), nepovažují očkování za nebezpečné (68 %), nepovažují epidemii za umělý, mediální konstrukt (79 %), nepodezírají EU ze zneužití vakcinace k ovládnutí občanů (82 %), nepovažují očkování za přípravu k čipování lidí (85 %).
Pokračujme dál: "čtvrtina vyučujících (26 %) označuje vládní protikoronavirová opatření za nepřijatelný zásah do základních svobod. Tento postoj akcentovali nadprůměrně zvláště mladí vyučující ve skupině 18-34 let (41 %)". Z oněch 26 procent rozhodně souhlasí osm a spíše souhlasí 18 procent odpovídajících. Hodně.
Tato pasáž by zasloužila podrobnější pohled. Není jasné, co je nepřijatelným zásahem do základních svobod, jestli zákaz vycházení po deváté večer (zákaz pohybu mezi okresy v lednu ještě neplatil), setkávání se jen ve dvou, zavření restaurací, on-line výuka, povinné respirátory. Pokud chráním zdraví a životy své i druhých, proč je to "nepřijatelný zásah"? Jaký by byl přijatelný? Nic nedělat? Na druhou stranu je pěkné, že učitelé mají o naše základní práva a svobody starost.
Můžeme se utěšovat tím, že se učitelé zřejmě neliší od postojů celé společnosti (zároveň však nejsou lepší, zdravější). Ale zpochybňování závažnosti epidemie především mladými učitelkami a učiteli je nebezpečné. Ocitají se mimo realitu, a to by školy neměly dopustit. Otázkou je, nakolik tyto své postoje přenášejí na žáky.
