Čeští patnáctiletí a šestnáctiletí studenti jsou s to celkem slušně řešit nečekané problémy moderní doby. Odhalila to Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD). Mezinárodní testování PISA 2012 (Creative Problem Solving: Students’ Skills in Tackling Real-Life Problems) porovnávalo kluky a holky ve 44 zemích. Češi se po vyhodnocení dělí o 16.-17. místo s Němci. Prvních sedm příček obsadili asijští studenti ze Singapuru, Koreje, Japonska, Macaa, Hongkongu, Šanghaje a Tchaj-wanu. Na ty zkrátka nemáme.
PISA je Program pro mezinárodní hodnocení žáků. OECD běžně porovnává žáky v matice, čtenářských schopnostech a přírodovědě. Studie, v níž kluci a holky musejí hledat řešení pro nečekané situace, je jiná, podle tvůrců méně abstraktní a pro život v lecčems užitečnější. Testováno bylo dohromady 85 tisíc žáků, v Česku 2800 z takřka 300 škol. Test byl elektronický. Neprobíhal tedy tak, že by student dostal do ruky přehrávač MP3 a měl ho nastavit podle daných požadavků. Úlohu řešil v počítači.
Jak už řečeno výše, šlo kupříkladu o to, jak využít empétrojku, najít letecký spoj v cizí zemi, nastavit klimatizaci (teplotu a vlhkost), k níž ale chybí návod, koupit si v automatu lístky na vlak, najít nejrychlejší spoj v městském provozu pro danou trasu, otestovat robotický vysavač. Některé úlohy se týkaly mimo jiné sportu nebo třeba péče o domácí zvíře. Řešení skutečných problémů v testování chybělo.
OECD simulovala běžný – moderní – život. Naše okolí se bleskově mění a uspěje jen ten, kdo se dokáže na jeho povrchu rychle přizpůsobit. Přesněji řečeno ten, kdo se umí přizpůsobovat, kdo se naučil hledat řešení pro nenadálé situace. OECD to ve své zprávě přirovnává k Robinsonovi Crusoe po ztroskotání. (Tomu šlo ovšem o přežití v cizím prostředí, empétrojku nenastavoval).
Od drilování k řešení potíží
Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) považuje 16. – 17. místo za úspěch: „Co je pro mě potěšitelné, že je to v oblasti, která se týká řešení problémů. Pro české školství je to nová situace. Pro mě je to jednoznačný signál, že se naše školství odklání od klasického drilování k řešení problémů, které naše děti mohou použít v praktickém životě.“ Připomněl, že státy, které měly výborné výsledky v testech gramotnosti, dopadly hůř při řešení problémů. Třeba Poláci uspěli v matematice, ale neumějí si tak dobře poradit v nenadálé šlamastyce.
Chládek spřádá velké plány. Chce, aby české školy byly moderní, aby se tam nebiflovalo, ale pěstovala se tvořivost. Zní to moc pěkně. Chládek žádá vyšší platy pro kantory, rád by do všech základních škol zavedl tablety (se kterými by se ale nejprve museli naučit pracovat učitelé).
Nabízí se více otázek. Je 16. – 17. místo dobré? Odehrát se to v hokeji, budeme zklamaní. Popravdě řečeno ono umístění nelze vidět jako velký úspěch. Jenže my jsme zvyklí krčit se v různých průzkumech někde na 40. příčce, tam jsme doma, takže 16. místo nám přijde super.
Další otázkou je, zda ono „biflování“, učení se neznámým vědomostem, je nějak v rozporu se schopností řešit problém. Člověk cítí, že realita je jiná. Známe mozky, které se naučí dobře mandarínštinu, a pak jsou hlavy, které si nějakým zázrakem najdou správný spoj i v Šanghaji, ačkoliv místním nerozumí ani slovo. Školy by zjevně měly žáky vzdělávat v obou oblastech, pěstovat v nich jak schopnost se učit, sednout si ke knize a snažit se ji pochopit, tak být tvořivý, poradit si v džungli. Není žádné buď anebo.
Než luštit návod na obsluhu japonského foťáku, to si ho člověk raději osahá sám. Ostatně tu hraje roli i známá česká šikovnost (zlaté české ručičky), to není nesmysl, je to národní dar.
Zlaté české ručky
Nepřekvapí, že nás v kreativitě porážejí Asiaté. Předběhli nás o hodně, je to trend, tudy jde svět dopředu. Asiati, jak je my známe, jsou nesmírně pilní, ale taky odvážní. Vidíme to na těch, kteří se usadili v Evropě, zvládli místní jazyk, rozjeli vlastní podnikání. Jsou od přírody pružní, kam se na ně hrabeme. Koho od nás by napadlo utéct třeba do Jižní Koreje? Už jen jazyková bariéra by nás zničila.
Relativní úspěch českých žáků nemusí až tolik souviset se školským systémem. Nežijeme ještě v typicky západním státu, jsme zvyklí si v jednoduchostech pomoct sami. Než luštit návod na obsluhu japonského foťáku, to si ho člověk raději osahá sám. Ostatně tu hraje roli i známá česká šikovnost (zlaté české ručičky), to není nesmysl, je to národní dar.
Zároveň se ukazuje, že české děti v jistých oblastech (v používání elektroniky třeba) o kilometry předstihly rodiče. Většinu úkolů, které OECD zadala, by starší generace zvládala dost těžko, pokud vůbec, protože jí v této oblasti ujíždí pendolino. Starší by stálo za to také vzdělávat, právě v těch „empétrojkách“.
Zajímavé by bylo, kdyby Program pro mezinárodní hodnocení žáků (PISA) připravil testy ještě víc ze života. Skutečně ze řivota. Jak by české děti dopadly, kdyby měly dejme tomu přežít v lese (to se učí třeba norské holky a kluci už ve školkách i později). Kolik studentů by si umělo opravit píchlou duši u kola nebo seřídit přehazovačku. Jak by si čeští (ale i ti korejští nebo američtí) studenti poradili s kapajícím kohoutkem, s odlepenou dlaždičkou v koupelně, s první pomocí někde na horách nebo třeba s nečekaným porodem.
A ještě jiný test by byl extrémně zajímavý: jak by se šestnáctiletý kluk nebo holka zachovali, kdyby viděli, jak neonacisti napadli dejme tomu v metru Roma.
Jak umějí děti odolat tlaku?
Zajímavé by bylo testování, které by se týkalo ochrany svobody, obrany demokracie. I to je přece pro studenty, pro země OECD nesmírně důležitá věc. Jak by si české děti vedly v testu odolnosti proti tlaku, při testování osobní odvahy? V testech rizika? To je možná pro život ještě o dost podstatnější než schopnost nastavit v uměle podchlazené místnosti „klimošku“ tak, abych nemrzl, nebo vyladit basy v empétrojce, kterou mi půjčil kamarád.
Nebo jiný návrh pro OECD a ministra Chládka. Stálo by za to otestovat, jak se čeští náctiletí učí posuzovat informace. Nejen je vstřebávat, ale taky hodnotit. To je umění nesmírně důležité. Ukazuje se to kupříkladu během předvolebních kampaní. Umějí se mladí vyznat v tom, kdo jim lže a kdo ne? Kdo je balamutí? Ještě významnější to je nyní při ruské anexi Krymu. Ruská propaganda běží na plné pecky, blbne lidi na Západě ostošest. Umějí to mladí rozeznat? Protože jestli ne, bude jim nastavování hledání spoje na letišti v Helsinkách zakrátko celkem k ničemu.
Závěr? Ono 16. – 17. místo ze 44 států není marné. Jen by nebylo úplně šťastné, kdyby se díky tomu mělo české školství zase z gruntu předělat, vrhnout někam k suverénním schopnostem snadno si poradit s automatickou sekačkou trávy nebo třeba s vláčkem ve Windows 8. Není zas tak úplně marné vědět, kdo byl Seneca, pater Kolbe, čím se "proslavili" Stalin a Gottwald, jak žil Hus nebo co je DNA.
