Velká revoluce v češtině přichází! Zhruba půlstoletí poté, co přechodníky vypadly z běžně užívaného jazyka, se Národní ústav pro vzdělávání domnívá, že je bezpečné je z povinné výuky vyřadit; a navrch ještě skloňování zájmen týž a jenž. Je to tak strhující inovace, až se člověk bojí, že se čeští školáci brzy přestanou vzdělávat i v drátenictví.
Cílem tohoto textu není pranýřovat vzdělávací ústav. Každá změna k lepšímu znamená dobrou změnu, žákům se uleví, díkybohu za ni. Je to však zatraceně málo, pokud si náš skomírající jazyk má udržet společenskou relevanci.
Hovořit o skomírání má své důvody, a to zejména v případě psané spisovné češtiny. Každý rok vídáme čísla napovídající, že studenti ovládají mateřštinu čím dál méně. Jenže ani převážná část dospělých nedokáže stvořit dva odstavce textu bez prohřešku proti pravidlům. Je namístě zamyslet se, nakolik jde pouze o chybu oněch chybujících, a nakolik jazyka samotného. Překvapivě otevřený pohled na věc vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz i bývalý šéf Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) Karel Oliva.
Jazyk má být jedním ze základních pojiv národa, pilířem české kultury. Nepochopitelný a nezměrně komplikovaný jazyk však znamená jen zatuchlou dekoraci, jejíž reálný význam neustále klesá. Krátce řečeno: jazyk, s nímž převážná část rodilých mluvčí neumí zacházet, postrádá smyslu.
A přesně v té situaci se psaná čeština nachází. Místo živoucího prostředku vzájemného dorozumění se stala vysokým uměním pro hrstku zasvěcených, a ani oni se neobejdou bez konzultací s akademickou elitou v ÚJČ. Není normální, aby se televizním hitem stala "show", kde známý herec předčítá školní text a statisíce dospělých lidí před obrazovkami smolí přepis, aby zjistili, jak mizerně ovládají vlastní řeč. Spisovná čeština představuje stejně ohrožený druh jako bílí nosorožci, jen si to moc neuvědomujeme, protože už každý máme tento stav za přirozený a nevyhnutelný.
Vypustit z povinného učiva přechodníky je fajn, ale krom malinké úlevy pro studenty to nic neřeší. Kdo z běžné populace přechodníků užívat nechce, ten jich zkrátka neužívá, kašlaje na momentální osnovy. Problém spočívá spíš ve výrazivu, s nímž pracujeme často. Změna musí přijít zde.
Kdykoli zazní požadavek na úpravu pravidel češtiny, začíná nemalá část laskavých čtenářů hlasitě křičet, lomit rukama a posílat autora do blázince i horších míst. Pravopis však není posvátná kráva. Ať se to komu líbí či nikoliv, jedná se o uměle vytvořené předpisy, které mají sloužit jazyku a lidem, co ho používají. Nyní však neslouží, spíše vládne, a to v čím dál větším odtržení od reality. Chceme-li psanou češtinu pro 21. století, zaveďme následující změny.
1. Sjednoťme psaní všech vlastních jmen tak, aby každé slovo začínalo velkým písmenem a za vlastní jméno se považovalo vše, co v řeči zastává tuto úlohu. Je nekonečně absurdní psát Marťan a zároveň pozemšťan, pěstoval Veltlín a zároveň objednal veltlín, Blízký východ a západní Evropa, Divadlo pod Palmovkou a Divadlo Na Zábradlí, Svatý Kopeček a Černá hora…
Nedává smysl ani to, aby se vlastní, jedinečná jména měsíců či dnů v týdnu psala s malým písmenem. A další příklady by vydaly na několik stran. Zejména u geografických názvů nelze s jistotou napsat nic, pokud nedisponujete brožurou o dějinách místopisu dané oblasti, týmem lingvistů a krabičkou léků na uklidnění. Pokud by měla projít jediná změna, nechť je to tahle.
2. Když už jednou máme unikátní české Ě, zrušme zájmeno mně a nechme ve všech pádech mě, čeština tím neutrpí a jedna z nejčastějších chyb zmizí do zapomnění. Nejlépe zrušme psaní -mně úplně ve všech slovech, písmeno N je v takových případech zcela zbytečné.
3. Skončeme s dualitou I/Y na konci sloves kvůli shodě podmětu s přísudkem. Tohle by skutečně byla revoluce a představa hromadných sebevražd zaměstnanců ÚJČ není nic hezkého. Přesto - kolik hodin by ve školách zbylo na smysluplnou práci s jazykem, kdyby odpadlo biflování téhle zbytečné formality… Stačí jen nahradit u mužského životného tvaru měkké i za tvrdé, a hotovo. Argument citem pro jazyk neobstojí: pokud nám nevadí psát kosti byly a děti byly, určitě sneseme ypsilon pro pány a spol. Zmizí tím zhůvěřilosti jako metamorfóza dětí ze středního rodu v jednotném čísle na ženský v plurálu, tak i nesmysly made in ÚJČ, že máte psát Buty vystoupily, ale Rolling Stones vystoupili, zřejmě kvůli výraznější maskulinitě Jaggera oproti Pastrňákovi.
4. Rozdílné ne/psaní čárek přes spojkami a & nebo. Ať už tam čárka je nebo ne, nemá vliv na nic, dokonce ani estetický dojem z psaného textu se nijak nenaruší. Pryč s čárkou.
5. Opravování tvarů aby jste / aby jsme patří k oblíbeným kratochvílím intelektuálních prudilů, ale skutečností je, že oba tvary se už nejspíš vyskytují častěji než ty správné. Ruku na srdce - jsou to skutečně tak nesnesitelná spojení, aby nešla uznat za spisovná?
6. Nechme pro čtvrtý pád dlouhé Í (jí, vaší) coby platnou alternativu ke krátkému. Autora textu to sice tahá za obě uši, ale nejde přehlédnout, kolik lidí zde dělá chybu dokonce i v mluveném projevu.
7. Specifickým případem české tvrdohlavé exkluzivity je psaní cizích jmen. Za všechny postačí aktuální příklad zavražděného saúdského novináře. Le Monde jeho jméno píše Jamal Khashoggi. Der Spiegel píše Jamal Khashoggi. El País píše Jamal Khashoggi. BBC píše Jamal Khashoggi. Corriere della Serra píše Jamal Khashoggi. Svenska Dagbladet píše Jamal Khashoggi. I Gazeta Wyborcza je téměř na jedné lodi s Dżamal Khashoggi.
Česká média ovšem píší Džamál Chášukdží, z čehož je zjevné, že člověk bez konzultanta z jazykového ústavu nikdy nedokáže správně přepsat arabské jméno. Ani čínské, ani korejské a nejspíš ani mnoho jiných.
Tohle je klasický projev malých jazyků, které nemají dost sebevědomí na to, aby přijaly mezinárodně standardní přepis. Obvyklý argument, že domácí transkripce pomáhá ke správné výslovnosti, je směšný, protože u evropských jazyků ani ta nejkomplikovanější jména přepisem nemrzačíme. Ad absurdum, leč alespoň konzistentně se k tématu staví lotyština, výsledkem čehož jsou rébusy jako Fransuā Trifo, Pols Ņūmens nebo Šērlija Maklīna. I pro Čecha to působí směšně, ale s mimoevropskými jazyky děláme navlas totéž.
8. Poslední bod už není přímo otázkou jazyka, nýbrž jeho výuky: pro lásku boží, přestaňme děti týrat slovními a větnými rozbory. Nic, ani ty nejutahanější pasáže Temna, nedokáže mladému člověku tak znechutit jeho mateřštinu jako nekonečné nimrání v příslovečných určeních.
Jediný způsob, jak někoho naučit psát, je motivovat jej k psaní. Má-li mít vztah k literatuře, veďme studenty ke čtení. Poznávat jazyk prostřednictvím rozborů je jako okusit rajče, mouku, sýr a následně se domnívat, že víte, jak chutná pizza - nebo že ji díky tomu umíte dokonce připravit. Základní pochopení syntaktických principů neuškodí, ovšem s důrazem na slovo základní. Vivisekce jazyka vedoucí k rozeznávání vedlejší věty doplňkové není základem ani náhodou.
Stačilo by těchto pár úprav a 90 procent nejobvyklejších poklesků proti naší mluvnici by rázem zmizelo. Nepochybuji, že část čtenářů tohoto textu se právě chystá navštívit autora s vidlemi a loučemi, a budiž jim to přáno. Problém však existuje a popíráním jej nevyřešíme. Čeština je nádherný jazyk a zaslouží si zůstat jazykem živým. Úzkostlivé lpění na dávno zastaralých či nesmyslných pravidlech jí pomáhá do hrobu.
