Filozofie je vlastně jedna dlouhá, nekončící anekdota. Celé dějiny myšlení jsou anekdotické.
Sokrates věděl, že nic neví. Tertullianus věřil, neboť je to absurdní. Descartes myslel, a tedy byl. Spinoza viděl Boha v přírodě a naopak. Wittgenstein nemluvil o tom, o čem se mluvit nedá. Sartre objevil peklo v těch druhých. A Friedrich Nietzsche, který zemřel před 120 lety, zůstane vždy tím, kdo zabil Boha, neboť, jak pravil jeho Zarathustra, "Bůh je mrtev". Ale jak míní jiný vtip: kdyby Bůh věděl, co o něm Nietzsche řekl, obracel by se v hrobě.
Seizmolog lidské duše
Připomínat si Nietzscheho má dnes větší cenu než kdykoliv předtím. Protože to, čemu se Nietzsche věnoval, je civilizační krize - stav, jež západní kulturou právě mohutně otřásá.
Nietzscheho síla spočívá ve způsobu, jakým se k myšlení staví, jak o něm píše a mluví. Stručně řečeno v procesu. Můžeme se od něj naučit, že myšlenky nelze odtrhnout od toho, jakými cestami k nim docházíme. A že pouhým shrnutím vědění žádné myšlení nevzniká.
Někdy až cynické aforismy, které se staly hlavní Nietzscheho zbraní, nikdy nebyly samoúčelné. Jsou výzvou k probuzení a činu. Jádrem myšlení totiž není statistika, výčet hodnot a jejich rozumová analýza, nýbrž především proměna sebe sama.
Nietzsche byl přecitlivělý seizmolog lidské duše i společnosti. Zcela neomylně cítil civilizační umírání, kterému se svým myšlením snažil postavit. Odtud také vyrostl jeho pojem Nadčlověka, který později jako špatnou anekdotu vyložili nacisté. Ale ani jejich perverzní výklad nepostrádal jistou logiku modernity, která touží překročit sama sebe, a protože už nemůže dál, zmítá se v děsivé destrukci.
Nadčlověk je ovšem ve skutečnosti symbolem vykročení z civilizační krize, v níž plýtváme životními silami na pouhé přežívání. Nietzsche je vůbec první, kdo se otevřeně staví davovému člověku a rozmělňování jeho jedinečnosti v masové spotřebitelské kultuře. Jeho Nadčlověk není superhrdina z komiksu, jak tento motiv přečetla konzumní popkultura, nýbrž jakési lepší já, které se skrývá v každém z nás, jen ho najít.
Nemusíme přitom zabíjet draka nebo zachraňovat ohrožené město či celou planetu, boj je to však stejně náročný. Tak jako přechod přes lano nad propastí, který je pro Nietzscheho obrazem posledního člověka. Po 120 letech od filozofovy smrti se ukazuje, že jde o obraz téměř přesný: zmítáme se nad propastí v jisté touze po lepším světě, ale s neschopností jít dál a propast po provaze přejít.
Nadčlověk není nějaká hrabalovská "perlička na dně", která čeká, až ji vylovíme. V životě neexistuje nic hotového, tak jako neexistuje žádná pro jednou hotová moudrost, neboť i tu je nutné především žít, ne jen vyslovovat. Nadčlověk je touha překonat sám sebe.
Nietzsche, který podle další filozofické anekdoty vyzýval k "přehodnocování všech hodnot", znal jedinou hodnotu, která se neustále nepřehodnocuje, a tou je život sám. Život chápaný jako plnost tvorby, koncentrace duševní energie a také kultura, která není, jak píše Nietzsche, pouhou "dekorací života". Vystupuje tu "pojem kultury jako nové a zlepšené přirozenosti, bez vnitra a vnějšku, bez přetvářky a konvence, pojem kultury jako souladu mezi životem, myšlením, zdáním a chtěním".
Nietzsche je zuřivým nepřítelem všeho, co životu brání. Jednou je to neživotné křesťanství, když poskytuje jen falešnou útěchu a odvádí skutečný život až do jiného světa ("Poslední křesťan zemřel na kříži"). Jindy zase masová historizující kultura, která vytváří z lidí chodící automaty, naplněné programy pro správný život, jejž ale ve skutečnosti dusí.
My, poslední lidé
Kritika mechanizace kultury, za niž může posedlost historií a jejími údajně neměnnými hodnotami, stejně jako kritika objevování zaručených receptů na správný duševní i tělesný život je mířena i na naše společnosti. Protože "poslední lidé", o nichž Nietzsche mluví, to jsme pořád ještě my. "Poslední člověk bude žít ze všech nejdéle," prorokuje Nietzsche dlouhé umírání civilizace, která marně hledá své lepší já.
Charakteristiky posledních lidí, které Nietzsche zachycuje, jsou i dnes velmi přesné. Od podléhání blýskavému povrchu všeho až po posedlost vlastním zdravím. "Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě. 'My vynalezli štěstí' - říkají poslední lidé a mžourají."
Přestat mžourat a nebát se vidět světlo, které rozevírá možnosti života. Žít otevřeně a nebezpečně, protože to přináší největší potěšení z bytí, je pro Nietzscheho úkol myslitele, o němž může ostatním svědčit. Možná je to někdy velké utrpení, zvláště když Nietzsche mluví o vládě lůzy, chápané jako dav bez kultury života. Ale je to také velká radost, radostná věda, nová radostná zvěst pro všechny poslední lidi, kteří ještě přijdou.
Stát, utíkat, tančit
Jedině v tomto smyslu radostného uchopování života je také třeba chápat další nietzscheovskou anekdotu, totiž jeho hojně zneužívaný pojem "vůle k moci". Je to vlastně trapně primitivní, ale kdo z nás má tu vůli vystupovat z "krásného" a bezpečného konzumního života nás, posledních lidí…?
Ty zdánlivě nejjednodušší věci bývají nejtěžší, o tom by mohla dnešní civilizace zmítaná ekologickou krizí dlouho vyprávět. Směřujeme ke hvězdám, a přitom se ani pořádně neudržíme na Zemi, naznačoval Nietzsche už před více než sto lety. Platí to dodnes. "Vy, kteří se chcete naučit létat, se nejprve musíte naučit stát, chodit, utíkat, balancovat a tančit."
