Co z našeho chování je určeno výchovou, působením okolí a také naším svobodným rozhodnutím, a co naopak je nám prostě vrozeno a nic proti tomu nenaděláme? Na tuto věčnou otázku teď můžeme dostat zase o něco přesnější odpověď.

Minulý týden totiž členové mezinárodního týmu výzkumníků informovali v časopise Nature, že rozluštili genom včely medonosné. Neboli určili, v jakém pořadí má tento hmyz uspořádány jednotlivé části (báze) své DNA, která nese dědičnou informaci. Podobně už popsali genom člověka, psa, mušky octomilky a dalších organismů. Mohou tedy srovnávat.

Proč se podřizují hierarchii?

Včely patří mezi takzvaný sociální (či společenský) hmyz. Zájem vědců vzbuzují i proto, že se v organizované struktuře jejich společenství dají najít shody s lidskou společností. Mezi včelami panuje až neuvěřitelná dělba práce. Určení jedinci hledají potravu, jiní ji dopravují do úlu. A dokonce existují i "hrobařky", které se specializují na vynášení uhynulých družek z úlu ven. Přitom role, kterou konkrétní včela v určitém období zastává, se může měnit.

Které geny ovlivňují společenskou souhru a budování hierarchie? A které nutí členy společenstva, aby se jí podřídili? Jak moc se tyto geny podobají těm lidským? Důležité otázky.

Hned první odborné komentáře po zveřejnění včelího genomu připomněly, že zatím nevíme, co řídí většinu chování včel, stejně jako nevíme, čím je řízena většina chování lidí. Vědce nyní zajímá, zda mechanismus, který ovlivňuje komplexní chování včel, je podobný tomu, který najdeme v lidské společnosti.

Něco je podobné, něco rozdílné

Pozoruhodné také je, že hierarchie včelího společenství se někdy zhroutí a vznikne naprostá anarchie. O tomtéž vědí své i lidské dějiny. Ostatně nynější násilnosti na předměstí Paříže nebo v ulicích Budapešti se k anarchii přibližují. Pochopitelně s tou výhradou, že včely nezapalují autobusy ani nedemonstrují za odstoupení premiéra.

Jednání hmyzu se samozřejmě od lidského také liší. Zejména muže asi nemrzí, že nezastávají stejnou pozici jako trubci, kteří umírají buď hned po oplození královny, nebo je včely vyženou z úlu před zimou, aby venku umrzli a zbytečně nepřekáželi. Rovněž lidská pracovitost je přece jen jiná než pracovitost včel...

Na obojí, podobnost i rozdílnost, se nyní vědci znovu soustředí.

Co jsme zač?

Se včelami je možné dělat to, co samozřejmě nejde s lidmi. Včelího jedince, nebo třeba některou věkovou skupinu nebo "profesní" vrstvu hmyzu mohou výzkumníci vytrhnout ze společenství a zjišťovat, co se s nimi bude dít a jak se budou vyvíjet mimo zaběhnuté společenské zařazení.

V takových situacích dnes už mohou badatelé sledovat, jak se při tom změnila aktivita genů, které se projevují při společenském chování. Půjde tedy lépe určit, za co může dědičnost, za co okolní prostředí a za co vliv společenství.

Člověk, který věří, že lidé jsou svobodnými bytostmi s vlastním, rozumným rozhodovacím aparátem, může doufat, že další výzkumy prokážou naprostý rozdíl mezi včelami a lidmi.

Anebo ho může mrazit při představě, že chování jednotlivých lidí ve velké míře závisí nikoli na jejich svobodné vůli, ale na genech, které zdědili z dávné minulosti a mají je společné s hmyzem.

Nebylo by to nijak lichotivé zjištění. Ale aspoň bychom si ujasnili, co jsme zač.