Soudě podle zpráv médií zuří v České republice už nějaký ten pátek takzvaný boj s hazardem. Hernám začali jít po krku samozvaní aktivisté i komunální politici ve volební kampani, kdysi ruchem kypící ulice bez svítících nápisů a čísílek posmutněly, kvetoucí a svobodné hazardní podnikání úpí pod knutou úřadů.
Tak to jakoby vypadá. Každou chvíli přece někde čtete o tom, kolik automatů a terminálů se zrušilo a zruší. Jako že bída. A na každém rohu podloudná herna, jako za prohibice.
A pak promluví čísla ministerstva financí. Češi – respektive lidé v České republice, protože například v pohraničních kasinech asi moc Čechů nehraje - loni prosázeli 138,1 miliardy korun, o 11,4 procenta víc než předloni. Když se odečtou výhry, zůstalo provozovatelům loterií a podobných her 31,4 miliardy: o tři miliardy víc než v roce 2013.
Nejvíc peněz, necelých 59 miliard, lidé vloni investovali do videoloterijních automatů. A v nich zůstalo prohraných 16 miliard korun – to je o dvě miliardy víc než předloni!
I když se odečte dvacetiprocentní daň z rozdílu mezi vsazenou a vyplacenou částkou a poplatky za povolené přístroje, má hazardní průmysl pořád vyšší roční zisk než ČEZ. To jen pro přibližnou ilustraci, o jak významnou součást ekonomiky a silnou lobby se jedná. A jak „zle“ na tom herní byznys u nás je. K úpadku schází krůček.
Když minulý týden Pražská hospodářská komora (včetně představitelů herního odvětví) protestovala proti návrhu rapidně omezit v metropoli hazard, mimo jiné zaznělo, že automaty a kasina považuje za „neoddělitelnou součást nabídky zábavních služeb“. A tady jsme u jádra věci.
Automaty určitě jsou „oddělitelnou“ součástí, jenže za poslední léta jsme si postupně zvykli, že tomu tak není, že do měst patří jako pekařství a trafiky a že hrací automaty jsou samozřejmou součástí leckteré venkovské hospody. Že obcování s nimi je běžný, přirozený způsob trávení volného času. Hazard zlidověl. Kvůli vetché nebo žádné regulaci zakořenil ve společnosti. I díky penězům, které se v něm točí a ze kterých se mohou uloupnout stále slušné sumy do pokladen obcí nebo sportovních klubů, se změnil v součást společenského provozu. Tuto jeho pozici je snadné zpochybnit verbálně, už s poukazem na společenskou patologii a obrovské vedlejší náklady spojené s gamblingem, ale nikoli prakticky. Ani pražské zastupitelstvo příslušnou vyhlášku neschválilo, pokusí se o novou, přísnější verzi na podzim. Uvidíme. A sazba odvodu z loterií se má zvýšit z 20 na 25 procent a denní místní poplatek za každý herní přístroj zdvojnásobit na 110 korun. Uvidíme, co na to parlament.
Že radikální omezení hazardu může bolet i lidi zaměstnané v herním průmyslu, ne jen hazardní milionáře, je nepříjemný fakt. Ale pokud budou argumentem pracovní příležitosti, tak se „boj s hazardem“ – jako by to byla nějaká živelní pohroma, že – nehne z místa.
Veřejné herny jsou jednou z nejzbytečnějších institucí, jaké se v posledních desetiletích podařilo rozvinout. Ale také jednou z nejúspěšnějších: když propojíte reálnou nudu s iluzí štěstí, prostě to funguje.
Hazard, postavený na lidské slabosti, do společnosti vrostl skrze peníze, které odvádí, a skrze politiky, kteří je potřebují, aby měli „čím vládnout“. To je chybná logika a je ji třeba změnit.
