Všichni to už nějakou dobu víme. Mobil je návyk, chytrý mobil je slast, která potlačuje naše základní sociální schopnosti. Mobil je skrýš, do které utíkáme před obtížným, obtěžujícím světem. Mobil neodporuje, drží, když do něj ťukáme. Je to ochotný, skvělý pomocník, se všemi těmi aplikacemi. Vejde se do kapsy, ale zároveň nás umí totálně ovládnout, polknout zaživa. Klasický pasivní agresor.
Potvrzuje to naše dennodenní pozorování. Tedy pokud jsme ještě schopni odtrhnout zrak od miniscreenu a sledovat svoje okolí „naživo“, ne zprostředkovaně. Vidíte to všude, doma, cestou do práce, v práci, cestou domů, v hospodě, ale i v kině. Je jen málo míst, kam smartphone nepáchne.
Vědci z univerzity v Bonnu sledují přes aplikaci Menthal chování stovek tisíc uživatelů chytrých telefonů. Výsledky jsou skličující, podle psychologa Christiana Montaga „děsivé“. Podobají se závislosti na nikotinu. Mobilista je něco jako těžký kuřák. Majitel chytré, komunikující věcičky po ní sáhne v průměru každých 18 minut. To znamená více jak padesátkrát během bdělého stavu (za spánku snad ještě nemobilujeme).
Mobiloví závisláci nejsou jen mladí, ale také lidé nad padesát. Závislost na mobilu se podobá pocitům alkoholika. Má nutkání (jinými slovy chemickou, psychosomatickou závislost), dá si panáka a cítí slast. Mobilista zapne telefon a pocítí klid, je „doma“. Dostane zprávu a do mozku se mu vylije štěstí. Něco jako: „Jsem! Existuju! Žiju! Nezapomněli na mě!“
Mobil se u mnohých z nás podobá tiku. Každou chvíli po něm sáhneme, třeba jen jestli ho „máme v kapšiškách“. Jsme jako Tolkienův Glum nebo Frodo. Ani ho nemusíme vyndat, jen zkontrolujeme, jestli tam náš milý, drahý otrokář sedí a čeká. Jestli je pohotově k dispozici. Vytáhnout ho a zapnout, to už je vyšší level, to už si dopřáváme.
Mobilismus versus tabakismus
Mobilismus se od tabakismu v jedné věci hodně liší. U kouření naše tělo devastuje nikotin (C10H14N2, pyridinový alkaloid, což je velmi silná účinná látka obsažená v tabáku, jeden z nejtoxičtějších jedů, užívá se v postřicích proti hmyzu) a oxid uhelnatý (který se váže na hemoglobin rychleji než kyslík a snižuje schopnost krve přenášet kyslík). Mobil však nepůsobí žádné prokázané škody na těle.
Závislost je psychická. Nebo by se dalo možná lépe říci: životní. Němečtí vědci vyzkoumali: při zapnutí mobilu se v mozku aktivují stejné látky, jako když si kuřák zapálí cigáro.
Proč vlastně smartphonům tak ochotně podléháme? (Loni u nás podle zjištění analytické firmy GfK stoupl prodej mobilních telefonů o 18 procent; prodalo se téměř 3,3 milionu kusů.) Jsou „chytré“. Kdo dnes netouží být chytrý? V mobilu s internetem si všecko najdeš. Ale ono nejde o hledání, prostě kdo má smartphone, je chytrý chlapík či ženská. Nejde ho nemít. Nemít mobil je dnes revolta. Na tu si troufne málokdo.
Hlavní síla chytrého telefonu však spočívá v jeho celosvětové pseudokomunikační schopnosti. Můžeš volat (to se tolik nevyužívá, je to příliš osobní, tedy staré). Můžeš esemeskovat, chatovat, whatsuppovat, viberovat... Ale hlavně můžeš SDÍLET. Kouzlo smartphonu se skrývá ve sdílení. To je to zaklínadlo, sdílím, sdílíš, sdílíme, sdílejí.
Telefon má zabudovaný foťák. Cvaknu kdejakou blbinu a frknu ji do sítě. Třeba jak se mi odlepila podrážka u boty. Na to obvykle obdržím stejně stupidní odpověď, další drobná neštěstíčka nebo legrácky. A jsem „in“, v síti, ne sám. Natočím video (videíčko), jak pletu vánočku. Šup na Facebook a pak už jen sledovat, kolik mám sdílení.
Málokam chytrý mobil nesmí
Vědci zjistili, že mazaný telefon ruší sex, tedy jinou veleslast, jíž tak rádi podléháme. Zhruba dvě pětiny mužů či žen odložily konkrétní fyzické spojení, tělo s tělem, aby se spojily v éteru, data s daty. (Vyzkoumal průzkum Durhamského Centra pro sex, Gender a sexualitu. Ten platí firma Durex, jež vyrábí kondomy. Mobil ji zřejmě časem zlikviduje...)
Miliony lidí jsou závislé na mobilu. Máme alkoholiky, tabakisty, heroinisty, mobilisty. Je to masově rozšířená nemoc, závislost. Najdeme málo běžných míst, kam mobil nesmí, musí být vypnut. Ve škole, aby žáci nerušili (ale děti to nedodržují), při koncertech vážné hudby, v kostele. Kostel je jedno z útočišť, která mobil ještě neopanoval. (Avšak i papež dnes tweetuje, viz jeho Twitter účet Pope Francis@Pontifex.)
Určitě má smysl se mobilismu bránit. Každá závislost škodí, zotročuje, mění naši podstatu. Závislost na smartphonu je navíc velmi aktivní, mocnou větví konzumerismu, nejrozšířenějšího moderního náboženství.
Když se u nás vede debata o tom, že by v neděli mohly být ze zákona zavřeny obchody, aby si lid odpočal od těžké závislosti na nakupování a courání po obchodních centrech, vyvolává to vášně. „Já už si to neumím představit,“ řekla mi jedna moje příbuzná. „Každý má přece právo se rozhodnout.“ Taková ta free mantra, díky níž nemusíme s ničím nic dělat.
Jeden můj známý, který řeší vleklou manželskou krizi, mi prozradil: „Já jí dokážu napsat esemesku: Miluju tě, Lído. Ale když jsme spolu, tak to ze sebe prostě nevymáčknu a nevymáčknu.“
A teď si představte, že by se třeba v neděli nemobilovalo. Nesmělo mobilovat. To by byl jekot! Lid by se vylil do ulic a smetl vládu. Kam se hrabe listopad 1989. Samo sebou je to utopie, nesmysl a provokace, nelze zakázat mobil v jednom dni. (Co bychom si, proboha, počali? Mimochodem, nemělo by se začít místo „proboha“ říkat „promobil“?)
Demobilovat se, detoxikovat
Jedna mladá dívka se mi nedávno v náhodném rozhovoru svěřila: „Já vůbec nechápu, jak jste to dřív mohli bez mobilu dělat?“ Otázal jsem se: „Co jako?“ Vysvětlila: „No třeba se seznámit, nebo se sejít, dohodnout a tak.“ Řekl jsem: „Je to neuvěřitelný, nepochopitelný, záhadný, ale šlo to. Fakt.“
Cesta ven ze závislosti vede přes postupné odbourávání, omezování, odpírání si. První fáze: uvědomit si, že mě mobil zotročuje. Že po něm pořád sahám. Že jsem bez něj nervózní, nebo, jak napsala jedna dívka na Facebooku, která telefon ztratila: „Jsem bez něj jak nahá!“
Druhá fáze: stanovit si, kdy mobil nepotřebuju. Kdy ho odmítám, nechci (já vím, to už zní jako vyslovené rouhání). Vytvořit si prostor „bez“, časoplochy, kdy se obejdu bez mobilu a s údivem zjistím, že to jde, dá se bez něj žít. Sem patří mobil používat jen tehdy, když to má smysl. (Pro mnohé to ovšem má smysl 24 hodin denně a 365 dní v roce.)
Třetí fáze, klíčová: dávat před mobilním sdílením přednost skutečnému fyzickému doteku, kontaktu, rozhovoru těla s tělem, srdce se srdcem, duše s duší. Jeden můj známý, který řeší vleklou manželskou krizi, mi prozradil: „Já jí dokážu napsat esemesku: Miluju tě, Lído. Ale když jsme spolu, tak to ze sebe prostě nevymáčknu a nevymáčknu.“
Nemůžeme se vymlouvat. O své závislosti na smartphonech víme. Mobil je jak heroin, bere nám osobnost, nezávislost, svobodu. Potvrzují nám to vědci. Měli bychom ho utlumit. Naučit se znovu být, nejen (ho) mít. Nežít přes mobil. Odepřít si slast z příchozí zprávy a dopřát si třeba „demobilovanou“, detoxikovanou procházku s holkou.
