Skončily Velikonoce, druhé vykolejené, omezené, vládou, covidem brutálně osekané svátky. Teď budeme s napětím čekat, co se stane o víkendu a příští týden 12. dubna. Premiér Andrej Babiš už oznámil, že 11. dubna skončí nouzový stav. Pro něj zřejmě do jisté míry úleva, nebude muset prosit komunisty, aby mu znovu za nějakou úplatu pomohli. Pro nás konec "nouzáku" znamená návrat části našich základních práv, konec zákazu opustit okres a "stanného práva", tedy zákazu vycházet mezi devátou večerní a pátou ranní hodinou. Úleva.
Počty nakažených spoluobčanů klesají, i když pomalu, snad se sestupná řada po Velikonocích neobrátí znovu ve vzestupnou, či dokonce strmě stoupající křivku. Očkuje se stále málo, pomalu, ale očkuje, a jsme za to vděční. Babiš a jeho vláda by si v této situaci měli zkusit představit, co normální člověk, neministr, neposlanec, nesenátor asi tak teď čeká od premiéra, od vlády, a za normální situace by to čekal i od prezidenta, ale takový stav u nás bohužel nemáme.
Co tedy (snad, pokusím se to odhadnout, jistoty nemaje) člověk čeká? Žijeme ve čtvrté vlně koronaviru, důležité je, co máme za sebou: naprosté vykloubení z běžného života. A zároveň jsme rok prožívali trvalou nejistotu. Očekávání zvratů se stalo normou, kdy se zase změní (k horšímu) vládní zákazy, kdy se ukáže, že to či ono nefunguje (viz naděje vložené do masivní vakcinace, jež se vleče), kdy dojde k další hádce, těžkému sporu mezi vládou a opozicí, vládou a většinou české populace.
Sem patří i bláznivá frekvence výměn ministrů zdravotnictví v době, kdy má právě tento člen vlády komunikovat s občany lidskou řečí, kdy nás má uklidňovat a informovat, tedy upevňovat (nikoli však lžemi typu "umírá nás mnohem míň, než tvrdí vládní statistiky").
Čekáme postupný, pokud možno bezpečný návrat do normálu. Nečekáme a nechceme pátou vlnu koronavirové epidemie. Unavuje nás neustálé osočování, že si za vysoká čísla nakažených můžeme sami. Unavují nás ty (médiím nabídnuté) policejní záběry ze šťáry v bytě "v centru Prahy", kde se koná "mejdan o padesáti šesti" lidech. Unavují a urážejí nás záběry z náplavky, pražského vltavského břehu, které mají národu "dokázat", že si to děláme sami, že je Praha špatná (podle čísel a při své hustotě osídlení vůbec špatná není), kdežto vláda za nic nemůže.
Ne, nečekáme od Babiše omluvu za všecko, co on osobně zvoral, co on kvůli svému egu a chorobné touze všecko rozhodovat a do všeho kafrat zcela špatně rozhodl. Na sypání si popela na hlavu mu už dneska kašleme, stejně by to dělal jen pro PR.
Jsme otráveni vytýkacími dopisy
Stačilo by nám, kdyby nás vláda začala vnímat (nikoli chápat, ty bylo příliš), kdyby pochopila, že není dobré vlastní občany urážet. Kdyby Andrej Babiš pochopil to, co my víme už několik týdnů (od útoků prezidenta na ministra zdravotnictví), že výměna Jana Blatného bude jen a jen k horšímu, nové koště se bude muset teprve učit vymetat kouty a poslouchat covidového antiexperta a antikrizového manažera Babiše. Jsme otráveni stupiditou "vytýkacích dopisů", které Babiš Blatnému alibisticky posílá.
Proč? Protože premiérovi nebaštíme tu jeho zupáckou, pseudozaměstnavatelskou taktiku. My přece víme, že ministra lze odvolat i bez vytýkacích dopisů, víme, že se Babiš pouze snaží zbaběle vyhovět prezidentovi a chystá si dopředu "obranu před národem", tedy chrlení vět o "neschopnosti", "nemanažerskosti", dokonce snad i "neodbornosti" Blatného, aby zakryl, že má strach ze Zemana, z jeho party a z jejich případné pomsty. Měl by pochopit, že máme fakt dost svých starostí o blízké, o práci, o živobytí, tak ať nás neotravuje svými hrami s Hradem.
Úplně stejně nás otravuje a nebaví, jak premiér nikdy nepřizná vinu, jak ji neustále hází na jiné, s obzvláštní, zemanovskou chutí na Evropskou unii, u níž stále nepochopil, že "ona jsme my". Selhal jako vyjednavač při rozdělování dalších vakcín, jeho pozice v EU je slabá jak vinný střik, spojuje se s Orbánem a Kurzem, ale oni na něj kašlou, a kdykoli jej hodí přes palubu. Obtěžuje nás neustále dokola poslouchat, jak je tu jakýsi "blok států V4" a ten věčně stojí proti zbytku EU, až jsme se ocitli my, Češi, na periferii, v roli věčných kverulantů a potížistů, které "vede" trestně stíhaný předseda vlády s megapodivnou minulostí a megasilným podezřením, že stát řídí ve střetu zájmů.
Haló, tady jsme! My, občané
Nebaví nás a uráží, jak se kus vlády (dvojministr Karel Havlíček, ministryně financí Alena Schillerová a samozřejmě i jejich "firemní šéf" premiér) pachtí, aby vyhověl Zemanovi, aby plnil jeho zadání, ale vůbec se nesnaží vyhovět nám a chránit nás. Cítíme se ztrapněni a poníženi, když se v zemi, kde na covid umírá stále nejvíc lidí na světě (přepočteno na počet obyvatel, to je to "best in covid") hrajou hry o to, aby se dostavby jaderné elektrárny Dukovany mohli účastnit Rusové, i když to odmítá celá státní bezpečnostní komunita. Víme totiž, že energie, kterou Havlíček a Babiš vynaložili pro Rosatom, měla být využita pro nás.
Unavuje nás, jak premiér neustále zpochybňuje, nebo dokonce neposlouchá postoje expertů, jako by on byl "best in immunology", naposledy když začal populisticky zpochybňovat Plagův plán návratu dětí do škol.
Obtěžuje nás to nekonečné vytahování, co všecko on zařídil, protože když se rozhlédneme okolo sebe, není to vidět. Co se zděšením spatřujeme, je 27 057 mrtvých s covidem k 5. dubnu, přitom mnohé z nich už osobně známe, už to přestala být čísla, už jsou to osobní tragédie.
Byla by obrovská úleva, kdyby se Babiš osvobodil od svého strachu ze Zemana i z voleb a začal pracovat pro nás. Stačilo by, kdybychom od něj a jeho "nejoddanějších" měli na pár měsíců pokoj, kdyby bez zasahování nechal jednat ministry, jako je Robert Plaga a Tomáš Petříček a bez vyhrožování ministra Blatného. Snad se pak dožijeme příštích, tentokrát už normálních Velikonoc. Bez covidu, bez Babiše, bez Havlíčka (ale stále ještě se Zemanem).
