Za tři čtvrtě roku se dá zvyknout na leccos. Že přečíslovali tramvaje, že váš zubař přestěhoval ordinaci na druhý konec města a vaše oblíbená restaurace zdražila, s tím se většina lidí nějak srovná. A pak jsou věci, které se kupodivu vstřebat nedaří. Někoho dokonce rozčilují pořád víc, tím jak trvají a budou trvat jakoby donekonečna. Aktuální příklad: takzvaná bezpečnostní opatření na Pražském hradě.
Propukla v létě 2016 a rozhodně to nevypadá, že by je obyvatelstvo skouslo a smířilo se se stavem věcí. Pochopitelně lze namítnout, že jde o českou sociální bublinu: ale fotky a videa stametrových front nejsou "hitem internetu" o nic míň než vloni, naopak. Rozčilení nevyprchalo.
Turistům - těch samozřejmě stojí ve frontách drtivá většina - to nejspíš přijde jako poznaná nutnost. Obvykle nemají srovnání, jak to na Hradě vypadalo dřív. Zážitku je třeba něco obětovat, usoudí. Kdežto tuzemci, Pražanovi, místnímu daňovému poplatníkovi, voliči, se těžko někdo může divit, když se mu nic obětovat nechce. Proč by taky mělo? Ptal se ho snad někdo na to, jestli mu může z krásného koutu města udělat něco jako vojenský prostor? Neptal.
Opevňování Hradu za Miloše Zemana by mohlo sloužit jako případová studie na téma "jak nepopulární opatření lidem znechutit ještě víc". Základem je v podstatě nulová mediální komunikace s veřejností, která je stavěna před hotovou věc, a když příslušné závory stojí, je jí obvykle suše vzkázáno, že se tak stalo pro její dobro, s nedbale skrývaným údivem, jak to někdo může nechápat. Nikoli je nám líto…, připravte se prosím na…, děkujeme za pochopení…, nýbrž arogance. (Mluvčí Ovčáček si vyřizuje domnělé účty s médii i na tomhle poli, neuvěřitelné.)
U dříve otevřeného vchodu do Jeleního příkopu vás "vítá" cedule Vojensky střežený prostor, vstup zakázán. Na první pohled to musí být jasné: Tady nemáte co pohledávat. Asi jako kdyby za plotem skladovali jaderné hlavice.
Bezpečnostní opatření vytvářejí nová a evidentní bezpečnostní rizika, jsou přehnaná a se stejnou logikou by se pod bezpečnostní rámy daly zavřít desítky dalších veřejných míst. O tom se popsalo mnoho. Ale dokonce i za těchto okolností by si lidé mohli na omezení časem zvyknout - i když by to byla chyba - a postupně je akceptovat jako nevyhnutelnou normalitu života. Něco jako "přežili jsme horší věci, tak co". Tak budeme chodit jinam, co se dá dělat.
Jenže Hrad se opevňuje nejen nesmyslně, ale taky zpupně. To druhé bude lidem vadit pořád. Jako za Husáka.
