Co by se stalo, kdyby se před dvaceti lety Československo nerozdělilo? Žili bychom dnes úplně jiný život? Nebo naopak úplně stejný? A kdo by seděl na Hradě? Aktuálně.cz požádalo Jaroslava Veise, mj. renomovaného autora sci-fi, aby se zamyslel nad tématem „co by se stalo, kdyby se společný stát nerozpadl". Tady je jeho text:
Milý Libore,
alternativní historie patřívala dříve mezi subkategorie science-fiction. Dnes se pohled na dějiny pod zorným úhlem „co by se stalo, kdyby..." nazývá mnohem odborněji „kontrafaktuální". Dopouštějí se ho i renomovaní dějepisci, dokonce za něj získávají body v citačních indexech (co víc si vědec může přát) a kdo ví, zda jednou nebude zařazen mezi pomocné vědy historické.
Takže když jsi mě vyzval, abych popsal události před dvaceti lety z úhlu „co by se stalo, kdyby se tenkrát Československo nerozdělilo", bral jsem to skoro jako poctu: uznal jsi mě jako kontrafaktuálního historika.
Šlo to tenkrát v létě ráz na ráz: 17. července schválila Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, 20. července abdikoval prezident československé federace Václav Havel a 23. července se dohodli představitelé rozhodujících stran (ODS) a (HZDS) na rozdělení ČSFR na dva nezávislé státy.
Vzápětí jsem si vzpomněl, že už jsem nějakou alternativu na tohle téma psal, a to hned onoho léta 1992, jako Poslední slovo Lidových novin. Pamatuju si to ne proto, že by to byl takový majstrštyk, ale protože mi tenkrát volal stringer nějakých amerických novin, jestli to může přeložit a použít. Ale o čem přesně to bylo, jsem si přece jen nepamatoval.
Naštěstí mi paní Bára Buchtová z archívu Lidovek můj text našla. Jmenoval se Mírové sbory a tady je:
Mírové sbory
Jak jsme se mohli nedávno doslechnout, projevil polský prezident Walesa jistý zájem o klidný vývoj v naší zemi. Není sám, koho trápí, co se u nás děje; rozvody tradičně bývají mnohem méně sametové než revoluce. Podle toho, co říkali v našem rádiu, byla v Helsinkách k zaslechnutí i úvaha o možnosti vytvořit jakési mírové sbory, které by utlumily vášně v různých postkomunistických zemích a zajistily tak, že se nebude dejme tomu na Moravském Slovácku opakovat to, co zažili na Plitvických jezerech.
Nevím, jak si takovou akci mírových sborů představují na vládní úrovni, ale já si ji představuji na okresní úrovni asi takhle:
Na okraji městečka M. zastaví kolona nákladních fordů označených velkými bílými písmeny UN. Je to nigerijská jednotka mírových sil Spojených národů, vybavená lehkými pěchotními zbraněmi a polním obvazištěm. Hledají benzínovou pumpu a velitele oblastního štábu, bangladéšského generála Arzáního.
Z landroveru v čele kolony seskočí seržant Joseph Mgawi v maskáčích a tlumočnice Šárka Mourková v květovaných legínách. On rázným, ona hopkavým krokem dorazí k prvnímu domku. Šárka stiskne tlačítko zvonku, seržant se postaví do předpisového postoje.
Ve dveřích se objeví stařenka v místním kroji.
Seržant Mgawi posune modrou přílbu do týla a zdvořile se na stařenku usměje. „How do you do," řekne.
Šárka otevře kabelku, vyloví průkazku s pověřením z hlavního štábu jednotek UN ve Vídni a přeloží: „Jak se máte?"
„Tož dobře sa máme," řekne stařenka. Z otevřeného okna se ozve hluboký mužský hlas: „Přijeli si pro ty meruňky?"
Na korbách fordů cvaknou závěry samopalů. Seržant Mgawi gestem naznačí ,klid' a zase se zdvořile usměje. „Hledáme generála Arzáního," přeloží Šárka.
Stařenka zavrtí hlavou. „Hrzán? Teho neznám. Není to ten, co sa přiženil k Potočkom?"
„Když vezmú víc než tři metráky, daj kilo za třinást," ozve se z okna.
„To sú vojáci, dědo," řekne stařenka. Neznáš nějakého Hrzána?"
„Hrzána? Ten sa přece odstěhoval do Kroměříža. Nekúpili by meruňky? Když vezmú víc než tři metráky, daj jim kilo za marku."
Stařenka se podívá na seržanta Mgawiho a řekne: „Meruňky sú po marce deset za kilo. Když vezmete víc než tři metráky, dostanete kilo po marce."
„Nevědí, kde je štáb generála Arzáního," přeloží Šárka.
„Vojáci?" ozve se z otevřeného okna. Zeptej sa, esi by nestřelili benál. Kdo má pořád jezdit do města k pumpě. Ale nedávaj víc než patnást za litr."
„Neprodáte benzín?" zeptá se stařenka. „Dám štrnást za litr."
„Benzínová pumpa tu není," přeloží Šárka. „Je ve městě."
Seržant Mgawi vrátí modrou přílbu z týla do čela, srazí paty, až cvaknou o sebe a ukázkově zasalutuje.
„Na shledanou," přeloží Šárka. Potom oba nasednou do landroveru a seržant Mgawi mávne rukou: start. Řidič otočí klíčkem.
To už se šeří a na východě zapráskají detonace.
Seržant Mgawi, tlumočnice Šárka, třicet šest členů mírové jednotky a stařenka otočí hlavu směrem, odkud znějí rány. Všem se rozzáří oči. Vysoko na nebi prskají zelené, modré, červené, bílé a zlaté rachejtle. Ohňostroj na oslavu slovenské státnosti je opravdu bohovský.
Moc nechybělo...
S odstupem dvaceti let musím konstatovat, že mnou popisovaná alternativa vyšla jen zpola. Rozpad nesledoval jugoslávskou stopu a žádné mírové sbory nebylo třeba na moravsko-slovenskou hranici vysílat. Do grafů zemědělské produkce se tehdejší vývoj cen meruněk nepromítl a ceny ropy šly od Války v Perském zálivu až do půli devadesátých let jen a jen dolů.
Taky s tím ohňostrojem mi to vyšlo pouze částečně. Když jsem o půlnoci z 31. prosince 1992 na 1. leden 1993 (chtěl jsem být co nejblíž porodního lůžka nového Slovenska) stál na zaplněném bratislavském náměstí Slovenského národního povstání a díval se přes jedenáctipatrový mrakodrap (jo, tenkrát ještě každé patro něco znamenalo!) Manderlák do noční oblohy, práskaly mi nad hlavou rachejtle jen ve třech barvách: bílé, zelené a červené. Modrá a zlatá chyběly.
I když, stačilo jen málo, všechno mohlo být jinak a má předpověď se mohla vyplnit. Typická škodolibost Pražákova mě totiž donutila, abych se otočil na kolegu žurnalistu, s nímž jsem tenkrát do Bratislavy vyrazil, a řekl mu: „Tak nevím, ale tohle přece jsou maďarské a ne slovenské národní barvy. Jsme v Pozsoni a nebo v Bratislavě?"
„Ste na Slovensku! A celé Slovensko teraz tančí!" zvolala korpulentní dáma, která stála v davu hned vedle nás.
Bylo fakt štěstí, že tam stála ona a ne nějaký robustní, svalnatý a radostí opilý chlap. Protože kdyby to tak bylo, v tu ránu by mi ji natáhl, já bych se snažil bránit, kolega by mi přispěl na pomoc, do rvačky by se zamíchali další a rozpoutala by se šarvátka, která by se záhy rozšířila po celém náměstí a odtud Staromestskou a Zámockou směrem k Hradu. Někde u Michalské brány by se už mezitím rozkřiklo, že na Vajanského nábřeží se z invazních člunů vylodili přes Vídeň dorazivší provokatéři z Prahy a navedeni maďarskými nacionalisty ukradli zlaté a zejména modré rachejtle, které nahradili zelenými.
Pouliční násilnosti a útok na české knihkupectví by přišly vzápětí. Do Dunaje by bylo vylito veškeré plzeňské a budějovické pivo ve městě. Přišli by první ranění a mrtví a nezbylo by, než povolat ony mírové sbory.
Jak ale jsem řekl, naštěstí ona rozumná žena tento katastrofický vývoj zarazila. Tak na hraně to tenkrát bylo.
Milý Libore,
musíme se s tím smířit: realita je vždycky vynalézavější než všechny alternativy a kontrafaktuály. Vždyť kdyby se tenkrát Československo nerozdělilo, zas až tak moc by se nestalo. Země by směřovala do NATO i do Evropské unie tempem, které opravdu určuje něco jiného než vzájemné okopávání kotníků provinciálních politiků a politikářů, jak se víceméně paralelně děje v obou nástupnických státech.
Jen prezidentské období Václava Havla by skončilo už v roce 2000 a pravděpodobnost, že by se po něm tenkrát na Hrad posadil Miloš Zeman, by byla o hodně vyšší, než že se tam posadí napřesrok. Zato v roce 2010, kdy by musel Zeman na Hradě končit, by to Václav Klaus měl o hodně těžší... Vždyť Schwarzenberg byl tenkrát v mnohem lepší formě než letos a Kalousek verze dva-deset je ve srovnání s verzí dva-dvanáct jen takový premiant církevního gymnázia.
Ale jsou tohle opravdu tak důležité věci?
Kradlo by se pořád stejně, v Předmoravsku i v Zamoravsku. Bohužel.
Tvůj
Jarda Veis
