Ve volbách 2020 Joe Biden na pandemii covidu-19 politicky vydělal. Američané sledovali kotrmelce tehdejšího amerického prezidenta a Bidenova volebního soupeře Donalda Trumpa, který svým spoluobčanům poradil injekce dezinfekčního prostředku, aby se pak sám z nemoci bleskově vyléčil, když dostal koktejl pro běžné Američany nedostupných léků.
V pandemii se v USA mnohem více hlasovalo poštou, z čehož Biden také vytěžil, když to byl opět sám Trump, jenž mu svým zpochybňováním poštovního hlasování vydatně pomohl. A v neposlední řadě Bidenovi vyhovovalo, že místo velkých předvolebních shromáždění vedl převážně virtuální kampaň. Jeho přešlapy a klopýtnutí, ať už v řeči či při chůzi, nebyly tolik vidět. Bílý dům byl jeho.
Pandemie mezitím ustoupila, její důsledky jsou ale stále citelné a nyní naopak mohou spíše zkomplikovat Bidenovy šance na obhajobu úřadu. Prezident se tento týden vypravil do Chicaga, aby tam v bilančním projevu zhodnotil "úspěchy" své ekonomické politiky. "Přidal jsem 13 milionů pracovních míst. To je více míst za dva roky, než co kterýkoli prezident dokázal během čtyřletého termínu," chlubí se Biden. Jeho problémem ale je, že Američané to vidí jinak.
Nízká nezaměstnanost je fajn, jenže reálná mzda v USA se během dosavadního Bidenova prezidentství snížila. Příčinou je přetrvávající vysoká inflace. Obdobně jako jinde se také američtí ekonomové dohadují o jejích zdrojích. V případě USA je to kombinace dvou faktorů. Zaprvé právě dopadů pandemie, která rozvrátila výrobní a dodavatelské řetězce, jejichž nápravu pak navíc ještě zkomplikovala válka na Ukrajině.
Pravdu mají peněženky
Za druhé jde ale také o jeden z důsledků Bidenových mohutných výdajových programů, kdy po nástupu do Bílého domu uvolnil do americké ekonomiky biliony dolarů. Biden si tak sice právem přivlastňuje nízkou nezaměstnanost, jenže zároveň se nemůže zbavit odpovědnosti za inflaci. Která z loňského maxima už klesla na polovinu, na současná čtyři procenta, což by šlo z českého pohledu (kde máme 11 procent) brát jako luxusní hodnotu. Pro Američany, kteří jsou dlouhodobě zvyklí na sotva dvě procenta, je to ale stále moc.
Ekonomiku země vidí přes své peněženky, přes vysoké ceny potravin a benzinu, a je to pro ně pak i klíčový ukazatel, jak hodnotí Bidenův výkon. Pouze třetina z nich sdílí prezidentovo přesvědčení, že ekonomika v USA je v dobré kondici. Pro Bidena bude těžké tento "mindset" zlomit, ale stále na to má rok čas, než příští léto naplno vypukne předvolební prezidentská kampaň. Pandemie covidu ovšem po sobě zanechala i jiné neblahé dědictví, než bylo nabourané hospodářství.
Možná ještě více a dlouhodoběji byla otřesena - v USA už tak poměrně nízká - společenská důvěra v politiky, média, ve vědecké a další instituce, obecně můžeme říct v autority. Po prvním nárazu pandemie, kdy sevřel společnost strach, velmi rychle přišly pochyby a nedůvěra. Rozhodnutí, která se uprostřed pandemie zdála samozřejmá, mezitím procházejí revizí. Ohledně smysluplnosti lockdownů, účinnosti a bezpečnosti vakcín, původu viru. A ohledně toho, jak dalece lze věřit odborníkům, vědcům a následně politikům, kteří z jejich doporučení vycházeli při svých opatřeních.
Ve volbách 2020 Joe Biden vyhrál i díky tomu, že přesvědčil veřejnost, že pandemii zvládne lépe, než se dařilo Donaldu Trumpovi. Ve volbách 2024 se ovšem už mnozí voliči budou ptát: skutečně tomu tak bylo? Vidíme to na straně republikánů, kde si floridský guvernér Ron DeSantis získal celonárodní pozornost tím, že za pandemie co nejdříve otevřel podnikání a školy. A dosavadní analýzy ukazují, že jeho stát na tom ekonomicky vydělal, aniž by to na druhé straně mělo zřetelně horší zdravotní dopady než tam, kde restriktivní opatření platila mnohem déle.
Není Kennedy jako Kennedy
A kdyby DeSantis snad porazil Donalda Trumpa v republikánských primárkách a stanul příští rok v prezidentském souboji proti Bidenovi, tak by to byla zcela jistě jeho silná karta. Co je lepší, co je Amerika? Státní vládní moc, která shora určuje jedna jediná, všeobecně závazná pravidla, nebo svobodná vůle občanů, kteří se sami rozhodnou, co je pro ně v jejich domovském prostředí důležitější, výhodnější?
Pro Bidena navíc tato postpandemická nedůvěra v kompetenci centrální vlády nezní jen z republikánského tábora, ale patrná je i mezi demokratickými voliči. Robert Kennedy junior, který v dubnu oznámil prezidentskou kandidaturu, bezesporu těží především ze svého slavného rodokmenu. Je synovcem bývalého prezidenta J. F. Kennedyho a synem jeho bratra Roberta Kennedyho. Když mu ale minulý měsíc v průzkumu pro CNN dala pětina demokratických voličů přednost před prezidentem Bidenem, nebylo to jen kvůli jeho jménu.
Na první pohled by přitom neměl mít devětašedesátiletý Kennedy junior ve vážné politice vůbec co pohledávat. Dlouhodobě je propagátorem vědecky naprosto nepodložené teorie o údajné souvislosti očkování s autismem. A s tímto obecně odmítavým postojem se stal za covidu v USA jedním z nejhlasitějších a nejradikálnějších odpůrců vakcín. Včetně vyložených konspirací, když například obvinil Anthonyho Fauciho a Billa Gatese, že vakcíny proti covidu byly jejich společným komplotem vedoucím k pohádkovým ziskům.
I jeho příbuzní dali tehdy od Kennedyho mladšího v otevřeném dopise pro web Politico ruce pryč. "Máme Bobbyho rádi…, ale ohledně očkování se mýlí, v tomto ohledu je v rodině Kennedyů výjimkou," stálo v dopise. Jenže nyní, v postpandemické Americe, se mu dostává sluchu.
Doslovnost není podmínkou
Jeho příznivci přecházejí jeho výše zmíněné úlety, nevadí jim, protože vnímají něco jiného. A sice jeho kritiku "korupčního propojení státní a korporátní moci" či mainstreamových médií, která podle něho "slouží už jen jako propaganda mocných", zatímco vláda podle něho "cenzuruje a potlačuje nepohodlné hlasy". Jako prý třeba jeho, když mu byl za covidu pozastaven účet na Twitteru a Instagramu.
Je paradoxní, a zároveň zcela v logice věci, že Kennedy junior se tím podobá Donaldu Trumpovi. Hezky to vystihl komentátor Bret Stephens v New York Times, když připomněl, že podobně jako u Trumpa před volbami 2016 se teď opět liší, jak Kennedyho vidí média a jak jeho voliči. Média ho "berou doslovně, ale ne vážně", u příznivců je to naopak. "Berou ho vážně jako hlas revolty, nezávisle na tom, jak posuzují jeho konkrétní názory," připomíná komentátor.
Pro Bidena není Kennedy nebezpečný v tom smyslu, že by ho přímo mohl porazit v primárkách. To se zdá zatím hodně nepravděpodobné. Ale jeho ohlas je dalším příspěvkem do vějíře pochyb, které demokratičtí voliči o svém prezidentovi a jeho rozhodnutí obhajovat Bílý dům mají. Nemusejí dát Kennedymu svůj hlas, a už vůbec nemusejí věřit jeho konspiracím, ale nedůvěra v současnou demokratickou administrativu, kterou mezi ně Kennedy zasévá, Bidena ohrozit může. Příští rok v prezidentských volbách by totiž mohli zůstat sedět doma, a jejich hlasy by pak Bidenovi mohly fatálně scházet.
