Česká sociální demokracie nemá na to, aby dosáhla podobně drtivého vítězství jako Robert Fico a jeho Směr. Proč, rozebírá pro Aktuálně.cz Jan Herzmann, ředitel agentury Factum Invenio.
Zdá se mi, že slovenské volby už česká média proprala víc než kdysi Gottovu dceru. Hodně se napsalo a řeklo také o tom, nakolik se Slovensko podobá Maďarsku - tedy pochopitelně jen co do síly vítěze voleb měnit zákony (což bude platit na Slovensku) nebo dokonce i ústavu (Maďarsko). Daleko méně úvah jsem zaznamenal na téma slovensko-českých volebních paralel a inspirací. A přitom to vůbec není nudné téma.
Shrňme to podstatné, čím slovenské volby prohovořily do české politiky. Tedy především předvolební situace: pravicová koalice se vnitřně rozhádala a skandálů kolem sebe měla až běda. (Pozor, mluvím o Slovensku!) A dál: obtížná sociální situace v ekonomické recesi nahrávala spíše levicovým konceptům sociálních jistot a „velkého státu", tedy rozsáhlých státních zásahů do ekonomiky a vysoké míry přerozdělování. To dokázala dobře využít strana hlásící se k evropské sociální demokracii, která už jednou volby vyhrála, ale při sestavování vlády ostrouhala. (Píšu stále ještě o Slovensku!) V jejím čele je silná osobnost s autentickou zkušeností ze skrovných poměrů a úžasným řečnickým darem. Tady ovšem podobnost končí, Bohuslav Sobotka není Robertem Ficem ani deset centimetrů za dveřmi bruselského sekretariátu Strany evropské sociální demokracie.
Na Slovensku to dopadlo Ficovým triumfálním vítězstvím. Pan předseda sám je asi rád, že ne tak drtivým, svůdným a svazujícím jako bylo to Orbánovo v Maďarsku. Důležitá přito;m je nejen jednobarevná podoba vládní většiny, ale také a možná především mnohobarevná, nesourodá a z předchozího společného vládnutí rozhádaná opozice. Robert Fico proto může velkoryse přenechat některá ministerstva nestraníkům a tzv. kontrolní funkce v parlamentu opozici. Pravděpodobnost, že se dvě nebo dokonce tři z figur na těchto postech dohodnou na nějaké skutečně důrazné akci, která by sociální demokracii podstatně překážela, je velmi blízká nule.
Může to podobně dopadnout v Česku? Zapomeňme na chvíli na rozdíl váhových kategorií, v nichž boxují lídři obou sociálních demokracií, a podívejme se na politickou scénu jako na barevnou mapu. Oranžová plocha se od parlamentních voleb 2010 rozrostla, ve volebním modelu to znamenalo přibližně čtyři procentní body nahoru. Ani výsledky agentury STEM, tradičně nakloněné Lidovému domu, však nedávají naději, že by ve Sněmovní mohla být většina křesel oranžových. Proč? Inu především proto, že proti Sobotkovi stojí daleko těžší váhy než proti Ficovi po odchodu premiérky Radičové z politiky.
Především je tu silná červená oblast mapy - komunistická strana, která si svých 26 mandátů přinejmenším udrží. Získat hegemonii na české levici je tedy zatraceně těžké. Pro srovnání, Komunistická strana Slovenska získala 0,72 % platných hlasů a dlouhodobě neznamená ve své zemi prakticky nic. A pokud jde o pravici, modrá plocha naší mapy je víceméně stabilní. ODS je sice vnitřně rozhádaná, točí se kolem ní spousta skandálů, po krajských a senátních volbách možná zažije personální zemětřesení, má ale přese všechny problémy slušnou základnu a především zkušenosti z vnitřních i vnějších proher, které ji zocelují. TOP 09 sice neuspěla ve své snaze stát se jedničkou na pravém křídle, je ale i tak obratně vedená a má dostatek zkušených osobností, aby se pod tlakem opozice na současnou vládní politiku nerozsypala. A tady možná výčet budoucích parlamentních stran končí.
Existuje ovšem scénář, který by českou scénu té slovenské o hodně přiblížil. Pět dalších stran totiž „stojí před branami". Podle aktuálních volebních modelů se pohybují někde mezi 3 a 5 nebo dokonce 6 procenty (v abecedním pořadí) KDU-ČSL, SPOZ, Strana svobodných občanů, Strana zelených a Suverenita. (Jen pro úplnost, Věci veřejné do tohoto klubu již delší dobu nepatří a před soudem dělají vše proto, aby se do něj nevrátily.)
Je tedy na jedné straně možné, že více než čtvrtina hlasů propadne a poslanecká sněmovna bude jen čtyřbarevná. Je ale na druhé straně možné, že by propadlo jen nějakých 5 procent hlasů a Sněmovna by měla barev devět. A to by situaci dramaticky změnilo. Sociálně demokratické vítězství by se „smrsklo" na nějakých 40 poslaneckých křesel a úloha sestavit většinovou vládu by mohla pěkně zhořknout.
Můžete si říct, že takový výsledek je naprostá utopie. Ale volič je, jak ukázaly i slovenské volby, nakonec opravdu suverén. Stačí si jen připomenout, že podle předvolebních odhadů měla být volební účast 10. března někde kolem 50 %, možná méně. A skutečnost? Bezmála 60 %! Vysoká volební účast by v Česku, na rozdíl od Slovenska, sociální demokracii tentokrát příliš nepomohla, volání po razantní změně v parlamentu je na to příliš silné. A nespokojení voliči už se naučili, jak se po sociálních sítích zorganizovat. Stačí si vzpomenout na vykroužkování Ivana Langera.
Co tedy vlastně po slovenských volbách víme o těch budoucích českých? Především to, že je rozhodneme hlavně nohama. Dále víme, že silná osobnost opravdu hraje roli, když ovšem neudělá tolik chyb jako Jiří Paroubek před volbami 2010. A do třetice víme, že pro případ úspěchu většího počtu českých stran se můžeme poučit spíše z poměrů v dosavadní Národní radě SR než z toho, co v ní uvidíme po brzkém ustavujícím zasedání. Je to málo, nebo moc?
