Možná je na čase, aby se Češi přestali - po šestnáctiletém členství v NATO - divit, co vše pro ně ze Severoatlantické smlouvy vyplývá. Například tomu, že Českou republikou křižují vojenské kolony spojenců anebo že čeští vojáci působí na desítkách míst (nezřídka velmi rizikových) takřka po celém světě.
Údiv by proto neměl doprovázet ani průjezd obrněného konvoje (9. až 14. září) 2. jízdního pluku US Army z bavorského Vilsecku na cvičení NATO v Maďarsku. Stejně jako se například Němci nedivili, když jim tisícovka Čechů v srpnu "válčila" ve výcvikovém centru Hohenfels na manévrech Allied Spirit II. Ke zmíněným spojeneckým závazkům patří ovšem i výše českého vojenského rozpočtu, účelné investice do obrany naší země a tím vlastně i dalších členů NATO. Jenomže právě tady by Češi neměli naopak vycházet z údivu. Z toho, jak si politici dělali trhací kalendář z vládou schválených záměrů generálního štábu, slibů a zapřísahání se velení NATO. Kolik jen miliard vylétlo komínem při totální rekonstrukci "nepostradatelných" (říkalo se, že strategických) kasáren, které armáda kvůli vládním škrtům vzápětí opustila?! Nemluvě o neustálém stěhování vojenských jednotek z místa na místo, aby se vojáci po letech nakonec vrátili do své původní posádky. Tudíž přesně tam, odkud se na miliardové putování po Česku vydali.
Tak třeba jako v minulých dnech do Rakovníka - i do tamních perspektivních kasáren tekl léta penězovod na jejich obnovu, aby ministerstvo obrany pod dojmem "věčného klidu a míru na této planetě" posádku vyklidilo. Válka na Ukrajině a rapidně se zhoršující bezpečnostní poměry však tomuto kabinetu přece jen otevřely oči, takže se armáda v očekávání slíbeného růstu svých počtů do Rakovníka - poté, co jej nedávno opustila - přece jen vrátila. Možná se tak dokonce časem dočkáme i návratu ženistů do Litoměřic, kam dnes na své labské ženijní cvičiště dojíždějí až z jihočeské Bechyně.
Tohle vše (a příkladů je mnohem víc) jsou fakta vedoucí k údivu a leckdy možná i k smíchu přes slzy nad krátkozrakostí politiků a následného plýtvání. S touto pro Česko trpkou zkušeností si mimochodem někteří z nich činí nyní ambice na rozvoj česko-čínských ekonomických vztahů. Dalo by se proto říct: poté, co přivedli obranyschopnost země málem na buben, čímž zjevně poškodili Českou republiku, se nyní zakousli s o to větší vervou do čínského sousta.
Nepramení ale možná právě z těchto kotrmelců onen údiv (anebo naopak až divadelní nadšení a mávání vlajkami USA) nad tím, že tu spojenci vůbec jsou? Třeba právě v těchto dnech nizozemští vojáci v jihočeských Boleticích anebo ti belgičtí na Vyškovsku. Už notně dlouho projíždějí či manévrují v Česku ročně tisícovky spojeneckých vojáků z desítek zemí (nyní letci a letečtí návodčí v Náměšti nad Oslavou, Čáslavi, Boleticích či Libavé). Dokud je však budeme brát udiveně jako imperialistické (to v případě komunistů) cizáky, kteří nám navíc vadí třeba hlukem letadel, či naopak až naivně nadšeně, nebudeme vnímat Severoatlantickou alianci jako demokratickou organizaci, do níž jsme v roce 1999 dobrovolně vstoupili. Organizaci, která je přes všechny přehmaty, chyby a omyly jako jediná schopná čelit bezpečnostním hrozbám - ať jde o Islámský stát, mezinárodní terorismus anebo imperiální ambice Kremlu. V dohledné době to ani náhodou nevypadá na to, že by se měl svět změnit k lepšímu.
