Jako řízný reklamní vichr se veřejným prostorem přehnala připomínka justiční vraždy Milady Horákové. Sedmdesát let po smrti je z nevinné ženy ikona čisté nespravedlnosti, morální výčitka komunistickému charakteru a všem, kteří by dnes s komunismem či nějakou podobnou verzí totality koketovali.
Billboardové výkřiky a řev amplionů uzurpovaly českou agoru…jenže proč vlastně tak mohutně až teď? A proč s využitím agresivního guerillového marketingu, který nikomu neumožní nedívat se, nesetkat se s tím? Co chce prodavač idejí říct?
Vlajky, korouhve a křik
Když před deseti lety prezident Václav Klaus ze zdravotních důvodů omilostnil Ludmilu Brožovou Polednovou, jednu z prokurátorek vykonstruovaného procesu, žádné protesty se nekonaly. Ohledy na zdravotní stav byly pochopitelné, přece "nejsme jako oni". A vzpomínka na Miladu Horákovou i v roce šedesátého výročí jejího zavraždění byla důstojná. Rozsáhlá, ale nikterak okázalá, natož útočná. Nesla se spíš v duchu usebrání než veřejné demonstrace.
Od roku 2013, kdy se vrcholným politikem stal Andrej Babiš a prezidentem republiky Miloš Zeman, se ale změnilo mnohé. Část veřejnosti od té doby stále intenzivněji politiku vnímá a inscenuje jako jeden velký morální souboj. Přidali se k vidění světa, které svého času nabízel dezinformátor Petr Hájek, když na Pražském hradě po boku prezidenta Klause mluvil o novém osudovém střetu Dobra a Zla.
Dnes se v tomto ostře vyhraněném morálním rámci politiky pohybuje většina. Množí se vlajky nad hlavou, korouhve, pod nimiž se ve jménu Pravdy vyráží na nepřítele, který však v klidu přestává všechny podobné bouře - a s převahou přechází do volebních a prakticko-politických protiútoků.
A křičí se, řve, protože kdo nekřičí, riskuje, že bude přeslechnut a propadne se do bezvýznamnosti. Za úspěch vládní garnitura vděčí z velké části marketingu, a tak na něj v boji mezi Dobrem a Zlem začíná spoléhat i protistrana. Politika se tak mění v zápas marketingových strategií. Dobro (Zlo to přece umí jaksi samo od sebe) už pochopilo, že nikdy nezvítězí, pokud nebude používat zbraně druhé strany, pokud se trochu nespustí s praktikami Zla.
Rozpékání hodnot
Hlavní trumfy jsou ale jinde. Spočívají v hodnotě ikon, s nimiž se táhne do boje. Milada Horáková a Jan Palach. Čistota neviny, čistota oběti.
Velká část občanské společnosti je už dlouho frustrovaná z toho, že nepřítel neustupuje, že se mu daří. V zoufalství se tak snaží zapojit do boje ikony, jejichž sílu nelze zpochybnit. Absolutní morální postavy, inkarnace hodnot, které nelze zpochybnit, protože jsou spojeny s nejvyšší cenou, s cenou života. Z připomínky smrti se tak náhle stává morálně-politická kampaň, vyjádření absolutní převahy spojené s tolik potřebným sebeuspokojením, že jednou - alespoň tentokrát - jsme "je" dokázali porazit. Ano, už se zase hraje na "my a oni".
Když se zkrátka nedaří vyhrávat v bojích dneška, sahá se po vítězstvích minulých. Rituálně se připomínají dávné události v naději, že přinesou starou dobrou energii, s níž se už jednou podařilo vyhrát. Energii, která zlomila vaz bývalému režimu.
Jenže ten se záhy po svém pádu přetavil v podivný hybrid starého a nového. A hra s ikonami absolutních hodnot je tak pokusem tuto post-komunistickou spečeninu znovu rozehřát a vypreparovat z ní jasně a neomylně Dobro a Zlo.
Hledači světla, hledači tmy
Protože velké části občanské společnosti chybí pocit vítězství a protože dál věří, že je snadné oddělit od sebe světlo a tmu, vracíme se ve veřejných sporech stále častěji do minulosti, kde už bylo v jistém smyslu jednou rozhodnuto. Bojujeme vyhrané a rozhodnuté boje, protože v nich nehrozí riziko ztráty, relativizace, znejistění. Tak jako není pochyb o absolutní hodnotě ikony, v niž se změnila Milada Horáková.
Jak krásně a snadno se žije v bezpečí rozhodnuté, zhodnocené minulosti. A jak snadno se z ní padá do pasti historicismu, v níž se současnost vždycky jeví jen jako epocha, z níž je třeba se co nejdříve vrátit k tomu dobrému, co bylo.
Mají-li Milada Horáková nebo Jan Palach inspirovat dál absolutní hodnotou, kterou získali svou obětí, nemohou být ikonami politického boje chápaného jako marketingový zápas o morální vítězství. Ten hlavní souboj se nevede na ulici, na billboardu ani v pouličním megafonu, nýbrž v našich hlavách a v naší každodennosti. Ve chvílích a situacích, kdy musíme bez ikon sami za sebe myslet, mluvit a jednat.
Znovu a znovu slavně vítězit v minulých morálních bitvách je jistě příjemné. K čemu je to ale dobré, když se v běhu všedního dne potom lehce a s bázní skláníme před autoritami běžného přežívání.
