"Zaraduju se, že hlava státu má tolik humoru… tolik hravosti… tolik ohleduplnosti… tolik všeho, co hlavy státu běžně nemají," píše ve své vzpomínce na Václava Havla pro Aktuálně.cz spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová.
Bude to pouhá tříšť paměti, psaná ve smutku a spěchu, ale takové jsou tyto dny. Nuže:
Václav Havel je propuštěn z vězení a pořádá home coming party. Dostávám vzkaz, že by mě rád poznal, tedy pokud se nebojím přijít. Jdu tam. První dojem: je to velké dítě. Na každého se snaživě, nejistě usmívá, působí jako zázračné děcko na večírku dospělých.
Potom: rychlé spřátelení. Pozval mě na Hrádeček, opět tedy pokud se nebojím. Jsme tam spolu týden, každý ťukáme do svého psacího stroje a večer se scházíme u vína. Jednoho večera si vymyslíme a vysmějeme skvělý nápad: napíšeme spolu divadelní hru. Bude to dialog muže a ženy o stavu světa. Já budu psát muže a on ženu. Pak to drama pošleme pod vymyšleným jménem všem českým scénám. Náš styl je tak odlišný, že dramaturgové z něj budou jeleni.
Vzápětí je můj muž pozván k výslechu. Na mně si takříkajíc nemají co vzít, jsem na volné noze, kdežto on má solidní místo ve výzkumném ústavu a druhým rokem dělá kandidaturu. Průběh klasický, zastrašování a sliby. Malí belzebubové se dokonce snaží vzbudit běs žárlivosti: Kdybyste tušil, pane inženýre, co vaše žena a ten Havel… Na tom není zbla pravdy a můj muž to ví. Ale kdybyste, pane inženýre, když už se s těmi lidmi stýkáte, občas podal zprávu, kdo a kdy a co… I výsledek klasický: laboratoř fuč, kandidatura fuč. Václav nám napíše velmi omluvný dopis, jako by za to mohl sám.
Pak velký skok. Březen 90, jsem s jakousi kulturní misí v New Yorku. Jdeme s Karlem Steigerwaldem po ulici. Zavalitý černoch prodává u stánku ovoce. Where are you from? Když slyší odpověď, zvedne sepjaté ruce a třese jimi jako olympionik. „Havel!" zajásá a podá nám každému zdarma velký pomeranč.
Jednou navštívím Václava doma. Fenka Ďula, vykolejená Olžinou smrtí, po mně skočí a roztrhne mi sáčko. Za pár dní dostávám sáčko spravené a Ďula mi neohrabaným psím rukopisem napíše provinilé psaníčko. Zaraduju se, že hlava státu má tolik humoru… tolik hravosti… tolik ohleduplnosti… tolik všeho, co hlavy státu běžně nemají.
Deset let pravidelného dojíždění do Lán, na večery zvané „stará parta", kde se vždycky o něčem závažném diskutuje, Václav málo mluví a hodně poslouchá. Bohužel, osobně ho vídám zřídka, dostávám pozvánky na nejrůznější akce, ale politika ho odplavuje pořád dál.
Jednou mě požádá, abych s ním udělala rozhlasový hovor. Jeho poradci mi volají a navrhují mi témata, snad by mi i napsali scénář. To neberu, takže pak spolu mluvíme bez přípravy, live. Slyšela jsem o místnostech zvaných dóžó, kde Japonci od dětství pěstují bojová umění. Kdo tam vstoupí, už nesmí vyslovit žádnou z těchto vět: „Bojím se. Bolí to. Nedokážu to." Ty, Václave, už léta žiješ v dóžó. Jak ti tam je? - Zachytím mu ve tváři okamžik pravdy: zaskočení tou otázkou a vzápětí typický rozpačitý úsměv, no ano, v dóžó se nežije lehce, ale ani to už ten, kdo vstoupil, nesmí nahlas říct.
Ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, tvoji rakev vezou Prahou, stěny dóžó se už rozestoupily. Tisíce lidí stojí v zebavém prosinci venku, i televizní rosničky jsou třetí den v černém, velká vlna smutku zaplavuje kraj. Taky za tebou truchlím, velmi. Tu společnou hru o stavu světa jsme už nenapsali. Ale tvá figura by třeba řekla: „Pravda a láska zase nezvítězily, že?" A ta moje na to: „To víš, že ne, nebuď labuť! Ale neprojely to. Ještě to neprojely. A o tom celé to drama je."
