Na dánských kožešinových farmách byl zachycen nový kmen koronaviru. Takový, který by podle části expertů v případě přenosu na člověka mohl snížit efektivitu očkování, jež dnes považujeme za jedinou cestu z pandemie. Dánové se proto rozhodli preventivně zlikvidovat celou chovanou populaci norků, tedy něco mezi 15 a 17 miliony zvířat. Úmysl je napodobit záhy ohlásilo pět dalších zemí.
Přestože jde o svým způsobem racionální řešení, z té představy mrazí. Samotná podstata problému však leží hlouběji. Vyhlazení 17 milionů živočichů je jistě děsivým činem, ale samotný chov 17 milionů zvířat v klecích za účelem produkce módních doplňků je ve skutečnosti ještě děsivější.
Vítejte v antropocénu
K životu vyspělých společností patří možnost koupit v principu cokoliv a nemuset se příliš starat, jak se to do obchodu dostalo. To ale také znamená, že k našemu životu patří velkoprodukce všeho, včetně zvířat. Žijeme v antropocénu - éře, kterou charakterizuje fakt, že planetě dominuje lidská civilizace. Velkochovy k němu patří, stejně jako globální transport materiálů a myšlenek, zasahování člověka do planetárních cyklů i lány řepky a plantáže palmy olejné.
K velkochovům pak patří kromě totální redukce individuálního života zvířat i jejich masová likvidace, když něco nejde úplně tak, jak jsme si představovali. Stačí vzpomenout na genocidu dobytka v čase nemoci šílených krav. Čím masovější velkochovy budou, tím větší bude i pravděpodobnost, že se v nich semele něco zlého, a tím drastičtější budou i "nápravná opatření".
Hodně zvířat chovaných na jednom místě prostě zadělává na problém podobně, jako příliš mnoho uranu 235 v jedné nádobě či hodně nebezpečných virů v jedné laboratoři - nebo příliš mnoho lidí na jedné planetě, slušelo by se dodat.
Chvála rozmanitosti
V poslední době se hodně mluví o ochraně biologické rozmanitosti - biodiverzity. Naskýtá se ale otázka, k čemu je rozmanitost vlastně dobrá. Odpověď je možná jednodušší, než jsme si mysleli - rozmanitost je ochranou před problémy, které nám jako časovaná bomba tikají ve velkochovech, na plantážích a v lánech monokultur. Velkoškálová homogenita je jistě ekonomicky výhodná. Platíme za to ale tím, že je nebezpečně náchylná k stejně velkoškálovým - a tedy drastickým - změnám.
Homogenní monokulturu smrku zničí jeden namnožený škůdce tak, že celý les zanikne, velkochov jednoho druhu zvířete může zničit jedna epidemie (nebo jen podezření na ni). Naproti tomu v druhově rozmanitém společenstvu, ať už rostlin nebo živočichů, se případné změny týkají pouze dílčích složek a celý systém se jen těžko zhroutí.
Týká se to i společnosti jako celku. Náchylnost k velkým katastrofám způsobeným požáry, viry nebo třeba "alternativními pravdami" je vždy větší ve velkých a homogenních celcích. A jediné, co s tím můžeme dělat, je snaha o maximální rozmanitost a heterogenitu. A to i tehdy, když to není v krátkodobé perspektivě tak ekonomicky výhodné, jako třeba držet v klecích miliony šelem v jedné malé oblasti Dánska.
Autor, biolog, působí v Centru pro teoretická studia - společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR - a na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK.
