V ní se probírala rizika i přínosy společné měny a skončilo to jako obvykle: nijak. Ke každé, jakkoli legitimní, ekonomické obavě lze najít protiargument. A obráceně, s každým přínosem se pojí i určité riziko.
Stoupenci koruny dlouhodobě tvrdí, že pro zemi je výhodné ponechat si samostatnou měnovou politiku. Česká národní banka měla v uplynulých třech letech možnost plně demonstrovat sílu této suverenity při krocení domácí inflace. Výsledek je dobře známý: Česko zaznamenalo jednu z nejvyšších inflací, místy vůbec nejvyšší, v celé sedmadvacítce.
Jistě za ni nemohla ČNB nebo jen ČNB. Ale realita nepotvrdila ani opak, tedy že vlastní měnová politika je automatickým ochranným štítem před inflačními tlaky.
Zástupci českého byznysu zmiňují, že transakční náklady poškozují zdejší otevřenou, na obchodu s okolím závislou ekonomiku. Domácí exportéři už "hlasovali nohama", když si za prvních jedenáct měsíců loňského roku, poprvé v dějinách, vzali víc nových úvěrů v eurech než v koruně kvůli výhodnějším podmínkám v eurozóně, jak napsal list E15.
Pokud ale zrovna nejste exportér a za hranice se dostanete jednou dvakrát do roka, transakční náklady vás pramálo trápí. Spíše si okolo sebe povšimnete, že staneme-se-druhým-Rakouskem-
Jenže stejnou věc mohou říct Italové vůči Německu. Společná měna, kterou přijali ihned, jim nezajistila rychlejší konvergenci s bohatým evropským severem. Životní úroveň Italů se za posledních dvacet let dokonce propadla. Děti se mají hůř než jejich rodiče a všichni ještě spolu s ostatními členy eurozóny ručí za minulé půjčky Řecku.
Takže všechno špatně? Ne. Jen euro nemůže zařídit, aby všechno bylo dobře. Společná evropská měna - stejně jako jiné měny - je platidlo, výraz síly ekonomiky. Nic víc, nic méně.
Pro zavedení eura mluvily od počátku ekonomické důvody, konkrétně zabránění měnovým válkám v Evropě. Tím hlavním ale bylo svázat Německo jedním společným knotem s celou Evropou a jednou provždy zabránit konfliktu mezi dvěma tradičními rivaly. François Mitterand byl skeptický vůči znovusjednocení Německa, bál se ho. Za souhlasu Helmuta Kohla ho vyměnil právě za euro.
Jako politický knot funguje euro dodnes. Platí jím 20 zemí ze 27 členů EU, nejbohatší země stejně jako čtyři z pěti nejchudších (podle HDP na obyvatele; hluboko pod úrovní Česka). Na půdorysu eurozóny se odehrávají ta nejdůležitější ekonomická rozhodnutí a debaty. Je to silový sbor; zbylí ministři financí včetně českého v řadě otázek jen přebírají, co eurozóna už probrala bez nich.
Pokud jste někdy chtěli zjistit, jak vypadá jádro Evropské unie, ale báli jste se zeptat, je to toto - státy eurozóny.
Přijmout euro tak znamená přidat se k unijnímu jádru. Právě tak je nutné chápat náhlý apel Václava Klause - jako snahu zabránit předání posledních mocenských opratí v zemi z národní úrovně na evropskou.
Přijetím eura ztratí ČNB svoje dosavadní postavení, dohled nad českou bankovní mapou se přesune do Frankfurtu. Země eurozóny si daleko víc koukají do rozpočtů a obecně pod fiskální prsty po řecké krizi před patnácti lety. A to se bude týkat i Česka. I tady platí, že čistě národní písek ztratí další kus relevance a hráči na něm svoji exkluzivní moc.
Někomu se to nemusí líbit, jiný to naopak může vítat. V každém případě bychom měli mluvit otevřeně: Debata o přijetí eura v Česku je debatou o našem provázání s integračním jádrem EU jednou provždy. Zvažování pro a proti společné měny nutně musí obsahovat i politické náklady takového kroku včetně ceny za jeho vynechání.
Je na politicích, aby s nimi přišli. Je však jasné, že není možné odmítat euro a zároveň žádat větší vliv v EU vyjádřený "silným ekonomickým portfoliem" pro nového českého eurokomisaře, tak jak to dělá současná vláda.
Nemůžete chtít podíl, aniž byste přijali spoluzodpovědnost. Respektive chtít můžete. Ale nedostanete ho.
