Českou politikou už zase třese Miloš Zeman. Napřesrok mu bude sedmdesát, ale po desetileté penzijní pauze funguje tento praještěr na plné obrátky. Není divné, že se bez něj skoro čtvrt století po revoluci neobejdeme? Jak je možné, že se po deseti letech "v důchodu" vrátil jako prezident? Odpověď je prostá: Zeman je Politik.
Není lepší člověk než současní špičkoví politici. Má stejné množství dobrých i špatných rysů jako ostatní. Nespasí nás, nepřinese zemi nic, co by ji posunulo dál. Je hmatatelným důkazem toho, že v české politice "nejsou lidi". Když tento nesmysl přeložíme do srozumitelné řeči, znamená, že se silné, zajímavé osobnosti do politiky nehrnou. Politika je u nás vnímána vysoce negativně. (Kupříkladu ve srovnání s Německem.) Ale i toho dokázal Zeman dokonale využívat nejen v prezidentské kampani, nýbrž i v době, kdy odpočíval ve své tvrzi v Novém Veselí, na nohou obuté bačkory s přezkou.
Vždy v kontaktu s (nenáviděnými) médii
I v době svého důchodu dokázal udržet kontakt s veřejností, rozuměj s (nenáviděnými) médii. Novináři a novinářky si za ním jezdili pro urážky, což bylo vnímáno jako veselé zpestření (jak české!). Zeman zdáli děsil svoji bývalou stranu. I to patří do umění, jak se udržet v centru pozornosti. Sociální demokracie se permanentně bála, že ji Zeman rozštípne. (Stejně to mají dodnes občanští demokraté, kteří se zase děsí Klause.) Dodnes, i když už má Zeman svoje Zemanovce, za ním stojí ne právě malá část sociálních demokratů.
Prezident nemá jen politické geny, provází ho i kus štěstí. Bylo štěstí, že zhruba polovinu doby, kdy opustil mainstream české politiky (aniž by upadl v zapomnění), vládla pravice. A vládla tak prachmizerně, že uválcovala lidem jako Miloš Zeman cestu zpátky k moci. O moc tu jde především.
Pravice ovládá vládu a ČSSD (spolu s komunisty) kraje. Ani toho se Miloš Zeman neúčastní. Odtrhl se od sociální demokracie (byl svými přáteli a přítelkyněmi zrazen, jak říká, při volbě prezidenta před deseti lety) a i to bylo jeho štěstí. Zemana loni v kampani na Hrad všichni znali, ale zároveň nehrál ani za ODS (nebo TOP 09), ani za ČSSD (nebo KSČM). A zase: obojí své nezávislosti uměl skvěle využít. Prezentoval se jako na velkých, shnilých stranách nezávislý politik. Ani slůvko o tom, že tu hnilobu tu zasel v podobě opoziční smlouvy.
Zábavný a jakoby neovladatelný
Zemanova největší umění? 1. Je zábavný. 2. Zvenčí vypadá jakoby neovladatelně. Když nahlédnete do jeho vazeb a kontaktů, těžko pochybovat o tom, že ovladatelný je (třeba lobbistou Miroslavem Šloufem, ale i dalšími lidmi).
Pokračujme. 3. Zeman vystupuje jako "moudrý duch pro masy". To je jeho styl, mluví pomalu, pomalu hýbá hlavou, nikdy ho nevidíte běžet, na pomalost se lépe spoléhá. 4. Nenakradl si, říkají lidé, nejezdí "v mercedesu", nevlastní přeplácanou novostavbu na kraji města za desítky milionů.
5. Kouří a pije. Díky tomu si zachovává punc jakési vzdorovitosti a klukoviny. Tento muž, který občas v televizi minimálně vypadá přiopilý a vášnivě nasává kouř, je lidem sympatický. Jako by byl proti establishmentu. A vůbec nevadí, že on sám je zosobnění establishmentu. Rakouskému Profilu třeba před krátkou dobou řekl: "Mým oblíbeným nápojem bývala becherovka, než Evropská unie jednou směrnicí stanovila obsah cukru v likérech. Od té doby piji jen slivovici." - Typické. Přihlásí se k alkoholu a zároveň "kritizuje" EU.
Co se ještě vejde mezi Zemanova velká umění? 6. Podobně jako Václav Klaus, i on míchá provokaci s populismem. Strašně rád dráždí. Před návštěvou Vídně kupříkladu pravil, že odsunutí sudetští Němci mohou být rádi, že nedostali trest smrti. Věta nesmyslná, zbytečná, ale přesně populisticky mířená do českého prostředí Zemanových voličů, kde byla s nadšením přivítána, neboť doslova "voněla krví". Zároveň na sebe Zeman v Rakousku i Evropě upozornil, podráždil cizinu. (Podobně to dělal z Hradu celá léta jeho předchůdce.)
Mistr okamžiku
A nakonec 7. bod. Mnohokrát jsem slyšel, že Zeman "myslí několik tahů dopředu". Je to nesmysl. Že je profesí prognostik, to ano, ale i tato jeho profese spíš slouží jako bonmot. Zeman nemyslí dopředu, prostě jen využívá momentální situace, v tom je mistr. Jako to udělal, když s Klausem podepsali opoziční smlouvu. Oni dva si to udělali snadné, lehké. Nám to pekelně a na mnoho let dopředu zkomplikovali.
Důležité je i to, co Zeman neudělal. I v tom se zrcadlí jeho politický um a schopnost se rychle akomodovat. Příklad? Vzpomeňme, co se od Zemana očekávalo, když kandidoval na Hrad. Hojně se o tom psalo a mluvilo mezi politiky vládních i opozičních stran. Čekalo se, že shodí Nečasův kabinet a sestaví svoji vládu podporovanou napříč stranami. Vést ji měl Klaus a její smysl měl být tento: určit vítěze rozšíření ("dostavby") Jaderné elektrárny Temelín. Jenže Václav Klaus v lednu vyhlásil amnestii, a najednou ten plán přestal být proveditelný.
Po amnestii Klausovi tak poklesla popularita, že se dokonce ani u nás nemohl stát "záchranným" nestranickým premiérem do řádných voleb. Pokud takový plán opravdu existoval, Zeman po jeho krachu ihned změnil taktiku. Jel do Ostravy na volební sjezd ČSSD, a smířil se tam s řadovými delegáty. Sklidil bouřlivý potlesk, když řekl, že přeje ČSSD výhru ve volbách. Nic ho to nestálo, neřekl ani slůvko o odpuštění zrádcům. Ne, jen si na svou stranu během patnácti minut přetáhl mnoho voličů ČSSD, i těch, kteří mu do té doby nevěřili.
Pojďte na hruď, moji vyvolení
Zároveň však v Ostravě ukázal, že stojí jen o své lidi, jen o ty, kteří ho podporují. Těm šel podat ruku, na ty "ukázal" jako na své vyvolené. A pokračuje v tom duchu dál. Minulý týden nabídl Marii Benešové (do ostravského sjezdu byla místopředsedkyní ČSSD, v Ostravě ale neuspěla, Sobotka ji nechtěl), aby se stala členkou jeho sboru expertů. Ona ihned potěšena kývla. Ve stínové vládě Bohuslava Sobotky nefiguruje, prý nic nedělá. Ale Zeman ji obratem podpořil. Je přece jeho.
Ochočil si prosté voliče a členy ČSSD. Ti ho berou víc než nevýrazného, trochu dětského Sobotku. Jakmile se vedení sociálních demokratů (část vedení) postaví proti Zemanovi, bude stát i proti vlastním lidem. Přesně to se ukázalo, když Sobotka do své stínové vlády jmenoval Vladimíra Špidlu a nechal v ní Jiřího Dienstbiera, zatímco zastánci Zemana vypadli.
Zeman umí výtečně hrát tiché, zákulisní hry. Umí si najít podporu (ve volbě na Hrad jsme viděli, že si umí prostřednictvím své suity najít i podporu finanční.)
Král vysílá své vojsko
Nepochybně chce jako prezident maximum vlivu. Vliv a moc je nesmírně mocné afrodisiakum nejen mladých, ale stejně i starých mužů. Ta touha v médiích dostala přezdívku "poloprezidentský systém", ale nejde o změnu ústavy, jde o její co nejextenzivnější výklad. K posílení moci Zeman hraje známou hru, jež se jmenuje Král vysílá své vojsko.
Jeho voják s vysokou hodnotou, zatím ne hodností, je Hynek Kmoníček, šéf zahraničního odboru Hradu. Perfektně vybraný: vysoce inteligentní, protřelý, namířený proti vládě, s níž má nevyřízené účty. Přesně řečeno si je nevyřídil s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, který ho poslal do vyhnanství v Austrálii jako velvyslance. Mezi klokaní kosti. Kmoníček v Zemanovi cítí svoji velkou, životní šanci. A Zeman bystře rozeznal, že to je člověk na špinavou práci v diplomatických rukavičkách.
Prezidentovým vojínem v první linii je i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Zeman ho mazaně využívá. Vyslechl jeho návrhy na ústavní soudce, tři mu odkýval a prosadil v Senátu. Prošli jak nůž rostlinným tukem. Zeman si nechal poradit a veřejně o radách, které dostal, mluvil.
Rychetský byl před týdnem vyslán do ČT, aby lidu pěkně po lopatě vysvětlil, že nežijeme a nikdy jsme nežili v parlamentní demokracii, že máme hybridní systém, kde se míchají pravomoci prezidenta a pravomocemi parlamentu.
Fico jako beranidlo proti vládě
Další majstrštyk Zemana je tah Livií Klausovou. Když se Klaus nestal premiérem, nestala se ani jeho choť paní premiérovou. Klausovi si usmysleli, že paní povede ambasádu v Bratislavě. (Proč ne, řekne si lid, ona za amnestii přece nemůže...) Nevadí, že Klaus už v Bratislavě představil někoho jiného, mocnáři mají svá nezadatelná práva.
Zeman tento vrtoch pojal jako vidle, kterými píchá vládu do zadnice. Nezapomeňme, že kabinet Petra Nečase je mimořádně málo oblíbený. Dráždit ho je v módě, funguje to. A Zeman to s Klausovou činí ve velkém stylu. Podporují ji podnikatelé ze Svazu průmyslu a dopravy ČR i z Hospodářské komory ČR.
Ale to nestačí. Prezident proti odporu vlády vrhnul i spojence těžké váhy. Slovenský premiér Robert Fico pravil: "Návrh na paní Livii Klausovou jako velvyslankyni ČR na Slovensku já osobně vnímám jako projev respektu a úcty ke Slovenské republice. Dokonce bych řekl, že ti, co přišli s tímto návrhem, projevili velký cit pro české a slovenské vztahy."
Jako když kus masa pleskne o zem. Fico? To má váhu. (Jestli ani on nezabere, ozve se zřejmě Barack Obama.) Podpora Fica v českém vnitrostátním boji funguje skvěle. I Fico ji chce, řekne si levě orientovaný tuzemec. Tak co blbnou, proč ji tam nedají? Co ten Schwarzenberg blázní? Takového Zemanova vyznavače ani nenapadne, že přece nejde o to, co chce Fico (nechme stranou, kdo je Fico a jakou má pověst), ale jde o to, co potřebuje Česká republika. Nebo ne? Ptáme se snad, koho by rád Vladimir Putin na české ambasádě v Moskvě? Zatím ne.
Pomsta bude sladká
Zeman vede válku o své postavení. Zdaleka to není válka jen proti Nečasově vládě. Ne. Už dnes válčí i proti Sobotkově vládě, tu si vychutná, pokud vznikne. Pomsta za zradu ještě přijde. Zeman se s ČSSD jakoby smířil, navenek smířil. Ale je jasné, že uvnitř smíření nefunguje a naopak prezident stranu tvrdě poltí na dvě části. Vidět to bylo na jmenování stínové vlády, ale najdeme i jiné příklady.
Sobotka před třemi nedělemi pravil, že se v příštích pěti letech nejspíš nestaneme členem eurozóny. Zeman ale o dva týdny později ohlásil, že euro přijmeme do pěti let. Přitom mu coby prezidentovi vůbec nepřísluší takové věci rozhodovat, určovat. Je to ryzí pravomoc vlády. Nevadí.
To je výhoda českého politika na druhou, že on si hraje, on se baví, on si to užívá. Odpovědnost nenese žádnou. Za jeho jednání odpovídá vláda. Prezident zabírá čím dál víc místa. Jak už to dinosauři dělávají.
