Tento týden probíhá v Pekingu zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců, nevoleného zákonodárného sboru, jehož funkce lze se značnou nadsázkou přirovnat k parlamentu v jiných ústavních systémech. Jedním z hlavních bodů jednání je změna volebního a právního systému v Hongkongu.
Ten má v rámci "vysokého stupně autonomie", který mu přiznávají britsko-čínské dohody z roku 1984 i hongkongská "mini-ústava" (Basic Law) z roku 1997, svůj vlastní, částečně volený parlament (Legislativní rada, LegCo). Případné změny volebního a právního systému by měly být za normálních okolností plně v jeho gesci. Okolnosti však normální nejsou ani zdaleka. Nevolené shromáždění lidových zástupců v Pekingu obešlo LegCo poprvé loni v červnu, když na "autonomní" enklávu uvalilo drakonický zákon o státní bezpečnosti. V tomto trendu bude pokračovat i na svém současném zasedání.
Bezpečnost národní a státní
Zákon o státní bezpečnosti (kuo-an-fa) v Hongkongu se obvykle překládá do západních jazyků, včetně češtiny, jako "zákon o národní bezpečnosti". Je to typický příklad termínu "ztraceného v překladu", který zamlžuje podstatu čínského politického systému. Doslovný převod a skutečný význam pojmu kuo-an je "státní bezpečnost" ve stejném smyslu, jak se tento termín používal v ostatních (dnes vesměs zaniklých) leninských systémech: Staatssicherheit (Stasi) ve Východním Německu, Gosudarstvennaja bezopasnosť ([K]GB) v Sovětském svazu, nebo nám dobře známá StB v socialistickém Československu.
Čína má dodnes podobně jako někdejší NDR, a mezi roky 1946-1953 také SSSR, celé ministerstvo pod tímto názvem (kuo-an-pu), jež se důsledně překládá do všech jazyků jako Ministerstvo státní bezpečnosti (Ministry of State security). To v zemi působí paralelně s Ministerstvem veřejné bezpečnosti a spravuje rozsáhlý represivní a špionážní aparát, jehož základním úkolem je zajišťovat politickou bezpečnost pekingského režimu. V podmínkách leninského systému vlády jedné strany jde tedy v praxi o zajišťování bezpečnosti a mocenského monopolu čínských komunistů.
Uvalením Zákona o státní bezpečnosti v létě minulého roku Peking v podstatě zavedl v "autonomní" enklávě, jež si měla podle britsko-čínských dohod zachovat separátní politický a společenský systém až do roku 2047, podobný režim mocenské kontroly obyvatelstva, jaký panoval u nás po roce 1948 (a jaký panuje dodnes v lidové Číně). Podobně jako u nás k tomu došlo bez přímého ozbrojeného zásahu, formou převratu - v Československu v roce 1948 převratu politického, v Hongkongu roku 2020 legislativního (když pekingské shromáždění lidových zástupců převzalo legislativní moc od hongkongského LegCa).
Režim státní bezpečnosti de facto kriminalizuje odlišné politické postoje a projevy, včetně běžného politického soupeření parlamentních stran. Historicky to představuje jistý problém v zemích, jež se před jeho zavedením těšily parlamentní tradici, jako třeba právě poválečné Československo nebo současný Hongkong: co si počít s demokratickými stranami v novém (leninském) systému, který politickou konkurenci a priori kriminalizuje
Vlastenectví a vedoucí úloha Strany
Tento problém vyřeší Peking zásadní změnou volebního systému v Hongkongu. Nejjednodušší by samozřejmě bylo demokratické politické strany prostě zakázat - to by však nebyl dobrý signál ani směrem k enklávě, ani k ostatnímu světu, již tak pobouřenému křiklavým porušením mezinárodních záruk hongkongské autonomie a pluralitního systému. Schůdnější je řešení, jež se po válce osvědčilo u nás a v dalších zemích sovětského bloku.
Tím řešením je princip Národní fronty. Politické strany (alespoň některé) nezakazovat, ale zglajchšaltovat pod vedením strany vedoucí. Hlavní pákou ke zkrocení demokratické opozice je požadavek "národní spolehlivosti" (po válce u nás) či "vlastenectví" (v dnešním Hongkongu). Některé národní fronty ostatně nesou od počátku označení "vlastenecká", například ve Vietnamu.
Ředitel čínského Úřadu pro záležitosti Makaa a Hongkongu Sia Pao-lung již avizoval, že napříště budou moci být do LegCa voleni pouze "vlastenčtí" kandidáti, tedy v podstatě předem schválené kádry (zatím) neformální Národní fronty.
Stejný princip by podle Siaa měl být zaveden také v hongkongském justičním a vzdělávacím systému. To by signalizovalo brzký konec nezávislé justice a školství. (Na tomto místě by asi bylo vhodné připomenout, že Česko má s Hongkongem dosud platnou extradiční dohodu, jakou většina demokratických států po zavedení zákona o státní bezpečnosti vypověděla, nebo aspoň pozastavila.)
Vzpomínka na budoucnost
Postup čínských úřadů v Hongkongu názorně ilustruje leninskou taktiku pro pohlcení pluralitních systémů tam, kde se k tomu naskytne příležitost. Nejde o to, přizpůsobit absorbovaný systém zcela čínskému vzoru vlády jedné strany. Hongkong si může zachovat svůj (polo)volený parlament, a nejspíš i pravidelné volby, dost možná i s kandidáty z různých stran. Ti ale musí být předem schváleni Komunistickou stranou Číny (která přitom sama působí v Hongkongu dodnes formálně v ilegalitě, respektive v právním limbu) a uznávat její "vedoucí roli" jakožto výraz jejich "vlastenectví".
Návrat modelu oktrojované národní fronty, který se tolik osvědčil při poválečném podmanění východní Evropy, navozuje některé znepokojivé otázky. Signalizuje například možnost, že mechanismus mocenské expanze leninských systémů, který jsme mohli po roce 1989 hodit za hlavu jako polozapomenutý relikt minulosti, dokáže za jistých okolností docela dobře posloužit i v dnešním světě. Včetně natolik globalizovaných a kosmopolitních společností, jakou je ta hongkongská.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.cz.
